Střípky z KLDR - Díl 12. - Brána jazyků otevřená

Jedním z nejlepších zážitků - a teď to opravdu nemyslím ironicky - druhé cesty do Severní Koreje byla návštěva jazykové školy v provinčním městě na východě. Narušili jsme hodinu angličtiny a mohli si popovídat s reálnými studenty.

Při první cestě v roce 2015 jsme se školním zařízením vyhýbali. Viděli jsme školku, která byla podezřele zvláštní, a viděli jsme knihovnu, do které nejspíš nastrčili pár studentů, kteří se snad měli učit anglicky... vypadalo to jako habaďůra, celé to bylo strašně strojené. Nepomohl tomu rodilý mluvčí, Kanaďan s francouzským pasem a českými předky, nějaký pan Jedlička, který za naši skupinu na studenty spustil příliš anglicky.

Tentokrát to bylo jiné. V Pchjongjangu jsme sice kromě "Domu dětí a mládeže", místa kde se v mladých lidech hledá zakopaný talent hry na hudební nástroje či pro různá sportovní odvětví žádnou školu nenavštívili, ale za to jsme se dostali do měst na východním pobřeží, kam už běžný turista zavítá jen velmi, velmi zřídka. Maximálně z Číny, ale "zápaďáci" sem prostě nejezdí.

V Rajinu, "Frýdku" ekonomické zóny Rason (Rajin-Sonbong), jsme navštívili školu pro sirotky, alespoň tak nám to bylo prezentováno. Těžko říct, v čem se lišila, ale byla nová. Krásná, jako by ji rozbalili o minulých Vánocích. Zase to neberte ironicky, prostě nám chtěli ukázat hezkou školu a to se jim i povedlo. Viděli jsme hodně studentů, žádná kašírka, viděli jsme specializované účebny, např. chemie se severokorejskou periodickou tabulkou prvků. Kromě klasiky jako kyslík, vodík, zlato a stříbro, pro které má historicky každý jazyk nějaké vlastní pojmenování, byly do korejštiny přepsané latinské názvy prvků. Žádná propaganda, žádné "Kimilsungium", prostě chemie. Na propagandu je místo jinde: Školu jsme navštívili předposlední den cesty, a tak nás moc nepřekvapilo, že mají speciální třídy pro výuku revolučních činů a života vůdců. Navštívili jsme tu "Kim Ir-Senovu", s velkým modelem jeho rodiště "Mangjongde", rodného domu, okolí, vedle byla možná zajímavější učebna o Kim Čong-Ilovi s modelem hory Pektu, nějakým tím domkem... 

V Chongjinu, asi třetím největším severokorejském městě, jsme mohli navštívit jinou školu. Zajímavější. Střední školu specializovanou na výuku cizích jazyků. Studenti se tady učí anglicky, čínsky a rusky. Pravděpodobně tedy jeden, maximálně druhý jazyk volitelně. 

Oddělila se od nás rusky hovořící skupinka, se kterou jsem se celkem pachtoval - měli příjemnějšího průvodce. Na rusky mluvící Korejce jsem si ale netroufl. Slovan se Slovanem se vždycky nějak domluví a já jsem si dobře vědom, že svou "ruštinu" vyrábím za pochodu, a nechci děti kazit. Takže jsem zpět v anglicky mluvící skupině složené ze dvou Izraelců, dvou Francouzů, dvou Němců, Belgičanky, Poláka s německým pasem a mě, tj. Čecha. Tentokrát žádný rodilý mluvčí, což pořád nevím, jestli bylo pro studenty dobře nebo špatně. Spíš dobře. Asi museli bojovat s různými přízvuky, ale zase na ně nikdo nezkoušel žádné složitosti.

Prvního úkolu, k mladým korejským studentům prohovořit, se ujímá Izraelka Judith, shodou okolností učitelka a školní inspektorka. Děckám, studentům, mohlo být tak 18, 19, poslední ročník. Netušíme, jak moc rozumí, jsou dost zaražení, bojácní, nesví. Určitě věděli, že přijedeme, ale i tak. Představte si jazykovku v Ostravě, kam se nakvartýruje delegace nějakých turistů z Asie. Z různých zemí, z Číny, Nepálu, Indie, Filipín, Japonska. Nikdo z nich není rodilý mluvčí, každý má nějaký akcent. Jak by to vypadalo? Umocněte to na druhou - dost pravděpodobně hodně z těch studentů nikdy nevidělo Evropany z blízka, neznají americké nebo evropské filmy.

Judith se jim snaží vštípit něco o Izraeli, ukazuje knížku v hebrejštině, psanou zprava doleva, tudíž určenou k listování "odzadu". Celkem zajímavý icebreaker. Pak jsem zvolen já, jako zástupce mladší části "delegace" a spolu s Němci Philipem a Janine, vyprávíme něco o sobě, svých zemích, odpovídáme na nějaké ty otázky, já říkám něco o Sněžce coby nejvyšší hoře a pak Pražském Hradě a Karlově Mostě na otázku "What are famous monuments in your country". Krátce popisuju rozpad Československa a když se otázky začínají opakovat ve smyslu "podnebí" a "počasí", je třeba změnit formát.

Jsme rozesazeni do skupinek, jeden nebo dva kapitalističtí turisti na cca pět studentů. Já jsem vyfasoval dva chlapce a čtyři dívky, a byl jsem na to sám. Uff. Asi jsem předtím neměl říkat, že se učím korejsky. Zatím se ale držíme angličtiny. Největší chyba celé akce je, že jsem si ji nenahrál na diktafon, přepis celého rozhovoru by byl určitě hodnotnější, než mé kusé poznámky. Začali jsme nějakým tím představením, které mi bylo celkem k ničemu, protože jsem si nezapamatoval ani jedno jméno.

Iniciativy se chopili spíše pánové z mé skupiny a měli řadu doplňujících otázek k tématům, které jsem nakousl předtím u tabule. Cestování, jazyky, kolik zemí, kde se mi líbilo, prostě takové klasické otázky na které by se mě asi zeptali i studenti jakékoliv naší školy. Kdyby mě tedy napadlo nějakou navštívit. Já se jich naopak ptám kde žijí, co dělají rodiče, jak dlouho studují, jestli byli v Pchjongjangu a kde. Vysvětluji jim, jak se pro nás liší cestování po KLDR a jiných zemích, vyprávím něco o Jižní Koreji. Pořád mi se mi honí hlavou základní otázka: kam až můžu zajít. Co jim říct můžu a co nemůžu. Kdy mě někdo zastaví. Nezastavil. A nezastavili nikoho z nás. Naši průvodci samozřejmě poslouchají, ale nutno dodat, že jediný z nich umí tak dobře, aby rozuměl, a pořád hůř, než studenti. Jediný, kdo tak skutečně rozumí je předpokládám jejich učitelka, která se nijak nezapojuje.

Studenti neskutečně překvapili. Učebnici mají na úrovni našich socialistických učebnic "Angličtina pro samouky" neustále znovu vydávaných a oprašovaných. Nic moderního. Dlouhé pasáže poměrně náročného textu, hodně vysoká úroveň, bez obrázků. Jsou o několik úrovní dál, než jsem ve škole kdy byl já. Strčili by do kapsy, zejména ti dva průbojnější kluci a jedna z dívek, většinu maturantů mé generace, a to levou zadní a s prstem v nose. Možná i té dnešní. Dost by mě zajímala jejich budoucnost, mluvili totiž - a to nepřeháním - lépe, než většina anglicky mluvících průvodců. Ti ale za sebou mají Kim Ir-Senovu univerzitu a tedy řadu let studia navíc.

Ptám se jich, proč si vybrali angličtinu před ruštinou a čínštinou, i když odpověď znám. Moc se neliší od té, kterou by mi dali studenti třeba v Pardubicích - lepší využití než ruština a čínština, jazyk světového obchodu, hodně knížek v knihovně v angličtině (a ty tam fakt jsou, viděli jsme je). Jasně, v těch Pardubicích by asi zaměnili jazyky za němčinu či francouzštinu, obchod za cestování a knížky za filmy a internet, ale princip je stejný. Chtěli by pracovat na ambasádách, reprezentovat svou zemi. Pracovat s turisty. Chtějí informace, chtějí ven. Vidím to na nich, přestože odpovídají oklikou a asi upřímně mají rádi své vůdce, začíná jim docházet, že svět venku je zajímavý.

Pak přijde otázka, kterou jsem čekal, jak s tou mou korejštinou. Dávám nějakých pár krátkých vět o sobě, takovou naučenou básničku, čímž lehce překvapím, jenže pak přichází doplňující otázky. Ve velmi zdvořilé formě, která mi sice lichotí, ale nerozumím ani prd. Vysvětluju - zpět anglicky - co je na korejštině těžké, proč se ji učím (což tedy úplně sám nevím) a v čem se liší od angličtiny. To oni asi - z druhé strany břehu - už ví také. Prokládám ale angličtinu korejskými slovíčky, k pobavení obecenstva... když v tom musíme končit. Nekoukal jsem na hodinky, ale tu třičtvrtěhodinku jsme jim asi zabrali. Nenaučili se nic nového, ale přesto hodně.

Angličtina pro ně nejspíš až doteď byl čistě teoretický obor. Asi jako kdybyste se u nás učili staroslověnštinu, latinu nebo sanskrt. Sotva najdete někoho, s kým si můžete v tomto jazyce pohovořit. Přestože i dělník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, vždy je lepší mít k dispozici i jiné zdroje a jsem rád, že jsme studentům poskytli možnost reálně využít cizí jazyky jako komunikační nástroj při komunikaci s lidmi z vnějšího světa. Je dobré jim ukázat, jaké jsou možnosti, a že studium angličtiny má smysl.

Asi tuším, že je na "hodinu s imperialisty" připravovali a že po ní proběhl "debriefing" kde si řekli, co jsme jim kdo napovídal, a jak to opravdu je a proč jim říkáme takové a makové věci. Nevím. Možná ne. Viděl jsem v KLDR hroznou spoustu věcí, které byly evidentní Potěmkinovou vesnicí, a mám pocit - možná mylný - že dokážu tuhle habaďůru rozpoznat od skutečnosti. Ti, kteří ony potěmkiniády organizují, sami neznají svět za železnou oponou. Možná si to jenom nalhávám, ale snad už poznám režimní loutkoherce od skutečných, nahodilých lidí. Jistě, asi byli z lepších rodin, z privilegované třídy, děti členů strany, byť z krajského města okrajového regionu. Asi už mají nalinkovanou budoucnost a angličtinu studují s nějakým cílem. Asi to nebudou oni, kdo bude zametat prašné cesty nebo u nich sázet růžové kvítky.

Z nedostatku jiných příležitostí dostat se do kontaktu s nahodilými místními byla návštěva téhle školy jedním z nejlepších zážitků. Pro ty studenty, i pro nás. A pro nás jediná možnost říct někomu - kromě průvodců - jak vypadá svět za hranicemi.

Foto: Eli Levi, Carine Mancel, autor