Střípky z KLDR - Díl 9. - Návrat na jinou planetu

Jsou to téměř na den tři roky, co jsem se vrátil z návštěvy Severní Koreje. Napsal jsem o své cestě ještě horkou jehlou několik článků, ale teď se chci s odstupem času rozepsat o tom, jak to tam vlastně vypadá z pohledu turisty.

Jsou to tři roky a hodně lidí se mě ptá na různé otázky, co a jak tam funguje, co se může a co se nesmí, tak to zkusím nějak shrnout, přestože neexistuje žádný pevně daný manuál. Od cestovní kanceláře dostanete k podpisu nějaké základní, vágní instrukce, např. že budete následovat pokyny průvodců, budete dosažitelní a v kontaktu s průvodci, nebudete vstupovat do prostor označených "Staff only" nebo jiných míst nepřístupných pro turisty a budete se k politickému a sociálnímu systému stavět s otevřenou myslí. Víc toho není, jenom informace co nesmíte přivážet a že nesmíte být novináři a používat pořízené záznamy ke komerčním účelům.

Svoboda - Nesvoboda

Kam se může chodit? Nikam. Na letišti si vás převezmou dva až tři místní "průvodci", anglicky se tomu říká "minders", tj. něco jako dozorci. Jeden z nich může být maskovaný za kameramana. Ti za vás (vaši skupinu) mají zodpovědnost a kromě hotelového pokoje vás nespustí z očí (pokud tomu trochu nenapomůžete). Ráno na hotelu do autobusu, z autobusu na prohlídku továrny, do autobusu, prohlídka školky, do autobusu, oběd, autobus, pomník, autobus, socha, autobus. Ve výjimečných případech se jde třeba několik set metrů pěšky po ulici, ale velmi, velmi zřídka. Večer autobusem na hotel. Největší drsňáci se odváží před hotel na cígo. Dál už je odchod zapovězen. Asi. Žádná čára, žádný návod k použití.

Nemůžete si jen tak vejít do obchodu (mimo hotel) a něco si koupit. Nemůžete si koupit nic ani ve stánku na ulici, třeba zmrzlinu. Když budete mít štěstí, zařídí to průvodce. To průvodce bude pánem vašich kroků, ten ví, kde si můžete dát kafe za 5€ a míchaný nápoj na bázi vody se šťávou za 8€. Soudruzi z hnutí Pektusan (severokorejská odnož propagandy pro ČR a SR) toto maximální snažení o kontrolu pohybu vysvětlují prostě: Mohli byste se ztratit. Ve městě, kde krásně fungují Google Maps (musíte mít staženo offline) nebo jiné mapy, ve městě, které je naprosto přehledné, ulice široké a rovné.

Můžete si ale myslet, co chcete, a pokud vám nikdo nerozumí, můžete si i - v rámci skupinky - říkat co chcete. Dělat ale musíte to, co vám "doporučí" průvodci: klást květiny, když je vhodné klást květiny, a klanět se, když je správně tak činit.

Jídla, restaurace

Snídaně probíhá vždy v hotelu, kde se spí. To je celkem logické. Nikdy jsme nezažili snídani typu připravený talíř pro každého. Vždycky buď švédské stoly, nebo společné jídlo na stole. Švédské stoly v hotelu Koryo obvykle obsahovaly jeden druh pečiva, máslo, nějakou marmeládu, pár druhů nějakých korejských nakládaných zelenin/salátů, cosi ovoce (hlavně jablka) nebo kompot, a vrcholem luxusu byla "Egg station" kde jsme si mohli nechat udělat vajíčko na přání (pokud umíte vysvětlit, co chcete). Co si tak vybavuju tak jedno na osobu. Abych nekecal, možná dvě.

Káva byla za standardně za příplatek 1€, ale my jsme ji zřejmě měli domluvenou v ceně, protože jsme při stížnostech na kávu za příplatek dostávali instrukce, že máme říkat, že jsme "group Česko" a dostaneme kávu zdarma. Někdy to fungovalo, jindy se ptali na číslo pokoje. Jednou nám snídani zapomněli připravit (poslední den brzy ráno), tak se improvizovalo.

Úroveň snídaně jako u nás ve dvou až tříhvězdičkovém hotelu. Nenadchne, neurazí, nakonec jsme spadli do stereotypu chleba, máslo, volské oko. To nám chutnalo nejvíc (bylo to nejvíc západní).

Obědy a večeře obvykle probíhaly mimo hotel. Jednou jsme piknikovali na odpočívadle u cesty (spíš parkoviště, nebylo si kam sednout), měli jsme připravené "bento" krabičky s kimbabem (korejská obdoba maki sushi) a řízečky. Jednou jsme jedli v restauraci v přístavu Nampo, která byla evidentně přestavěná jenom pro nás z nějakého kulturáku, a normálně se tam asi nevaří (to prostě poznáte na personálu, který evidentně netuší, co dělá). Obvykle jsme ale jedli v celkem rozumných, na místní poměry luxusních, restauracích. Problém byl ten, že jídlo bylo neuvěřitelně repetitivní a to mám korejskou kuchyni rád. Jenže každá restaurace zřejmě dostala befel uvařit to nejlepší. A to nejlepší bylo dost často pořád stejné, nebo se lehce obměňoval hlavní chod (maso) a přílohy byly pořád stejné. Navíc personál to neměl vychytané, často donesli rýži až jako poslední, když už jsme dojedli maso. Obvykle se jedlo ze společného stolu obloženého miskami s různými přílohami, a každý měl svoji rýži.

V restauracích obvykle nebyli jiní hosté než my, případně nějaká další skupina. Průvodci vždy měli svůj stůl a někdy i jiné jídlo (jindy stejné). K jídlu byla jedna půllitrovka vody a jedna půllitrovka (nebo 0,66 litru) piva na dvě osoby. Obvykle to vyšlo tak, že polovina stolu nechtěla pivo, polovina zase jo, tak se to nějak povyměňovalo. Přitom v Pchjongjangu jsou "západní" restaurace pro vyšší třídu, dá se sehnat pizza, hamburgery, prostě cokoliv co by oživilo každodenní kousky grilované kachny s rýží a stále stejnou zeleninou k obědu i večeři. Představte si, že u nás turisty vodí dvakrát denně do restaurace: Svíčková s knedlíkem. Rajská s knedlíkem. Rajská s bramborem. Svíčková s knedlíkem. Rajská s rýží. Hovězí se špenátem a knedlíkem. Hovězí na cibulce s knedlíkem. Jak dlouho to turisty bude bavit? Jasně že jim chceme ukázat to nejlepší z české kuchyně, ale proč jim sakra zatajujeme bramborový salát, řízky, tatarák, španělák a smažák?

Suma sumárum: Nikdy nikde nedostanete menu a nemůžete si objednat, co chcete. Nemůžete pít, co chcete. Teoreticky si asi můžete něco dokoupit, ale nejspíš s pomocí průvodce, protože servírky kromě dvou tří frází neuměly anglicky. Nebo neměly/nesměly umět.

TV, Internet, elektřina, voda

Elektřinu máte na 99% jistou na hotelu v Pchjongjangu. Zásuvky jsou oficiálně evropské (jako u nás), v obou hotelech, kde jsme spali, ale byly americké. Dost problém, pokud s tím dopředu nepočítáte. V restauracích a hotelích mimo hlavní město máte jistotu elektřiny tak 90%. Sem tam výpadek. Dá se. V planetáriu nám při výpadku elektřiny ohlásili, že představení skončilo, a za svitu vlastních mobilů jsme vyrazili po evakuačním schodišti (samozřejmě neosvětleném) šest pater dolů na parkoviště.

Propaganda hlásá cca 5 státních TV kanálů. Realita ovšem nic takového nepotvrzuje, kanál jsme viděli jenom jeden (v restauracích obvykle pouštějí smyčky na DVD), v hotelu v Pchjongjangu byly i další, ale klasická zpravodajská klasika - BBC, Al Jazeera, Russia Today atp. V horách byl jenom ten jeden severokorejský kanál. I ten ale nefunguje celý den, spíš jenom odpoledne a večer, do desíti nebo jedenácti. O víkendu možná i ráno. Tak nějak si představuji šedesátá léta u nás.

Mobily mít můžete, ale nemáte signál. Internet je standardně nepřístupný. Tvrdí se, že v horském resortu Masik je snad prý možná i wi-fi a je to jediný hotel s přístupem na internet. SIM karta místního operátora s přístupem na internet má stát 100€. S datovým limitem 50 MB. Zapnete telefon, stáhnou se vám za pár dní zpět maily... a to je konec, přátelé. Nečetl jsem o nikom, kdo by ji měl. Email si můžete poslat z hotelového počítače a určitě ho budou před odesláním číst. Za 4€. Podobně stojí (nejspíše odposlouchávaný) hovor do EU. Za minutu.

Voda je na hotelu v Pchojngjangu teplá, mimo budete rádi za tekoucí studenou. Často se i v nóbl restauracích setkáte jenom s nádobou vody a plastovou "naběračkou". V hotelu v horách se nás ptali, jestli chceme teplou od osmi do devíti večer, nebo ráno.

Ani místa, kam vodí turisty, nejsou tedy zdaleka výkladní skříní, dokonalá v předstírání perfektního světa za oponou. Ani z daleka. Stejně tak nejsou dokonalé dálnice, po kterých jezdíte, nebo autobusy, které vás přepravují. KLDR je prostě jiná planeta, průvodci netuší, jaký je standard za hranicemi a co je a není jinde normální. Autobusák si v pohodě zastaví na dálnici v jízdním pruhu a průvodce vyhlásí pauzu. A nikomu - kromě překvapených turistů - to nepřipadá divné. Říká se, že místní řidiči (kterých je hrstka) nezamykají auta a klíčky nechávají v zapalování. Proč? Proč ne. Auto umí řídit ona hrstka vyvolených, a za krádež auta by následoval takový trest, že to nikoho ani nenapadne. Benzínky jsou jenom v areálech firem nebo autobusových nádraží, na ulicích a silnicích jsme žádné neviděli.

Návrat na jinou planetu

Pokud jste z předchozích řádků nabyli dojmu, že tenhle článek se jmenuje "návrat" proto, že jsem si chtěl po třech letech opět rýpnout do poslední výspy komunistického zřízení na světě, není tomu tak. Já se tam skutečně vracím. Možná jsem po třech letech nabyl dojmu, že se mi to jenom zdálo. Že jsem si obrázek udělal horší, než to ve skutečnosti je. Možná se pod moudrým vedením laskavého vůdce KLDR změnila k lepšímu.

Možná chci jenom víc. Vidět víc. Víc krajiny, víc hor, víc hotelů, jíst víc stále stejných snídaní, obědů a večeří, poznat víc lidí, se kterými nesmíme mluvit, ale i těch, se kterými mluvit smíte (ale obvykle se nedomluvíte). Chci víc pochopit, co je vlastně dovoleno, a co ne, protože ač to bude znít zvláštně, nejhorší je absence jasných pravidel. Všichni účastníci zájezdu tak nějak tuší, co mohou a nemohou, ale nikdo nikdy mantinely přesně neurčí. Nikdo vám neřekne, že nesmíte přejít ulici, ale budou na vás volat a vystartujou za vámi, když to uděláte. Nikdo vám neřekne, že nesmíte chodit v hotelu po schodech. Podvyživené Korejce vůbec nenapadne, že by to někdo dělal jen tak pro zdraví. Nic vám tak ani nebrání dostat se (nechtěně) na patra, kam byste určitě neměli, na patra s nástěnkami, výkazy, propagandou pro zaměstnance. Na patra, kde probíhají indoktrinační školení personálu. Na patra, kde jsou místnosti pro odposlech pokojů. Na patra, která neexistují.

Chci zkusit pochopit tahle pravidla-nepravidla a jejich smysl-nesmysl. Na druhou stranu je mi jasné, že si z dvoutýdenního pobytu letos opět odvezu více otázek, než odpovědí, stejně jako z týdenního pobytu v roce 2015, a je mi jasné, že nemá smysl hrát si na hrdinu, a riskovat problémy pro sebe nebo přidělené průvodce.

V době publikování tohoto článku už budu v Pchjongjangu (nebo Wonsanu), a tak nebudu moci reagovat na komentáře. Vyčkejte prosím do mého návratu. Rád bych k tomuto článku - shrnujícího poslední dojmy před odjezdem - přidal v krátkém sledu další, shrnující první dojmy po návratu. Už teď, když píšu tyto řádky - dva dny před odletem do Číny - to vypadá zajímavě. Podle informací od cestovky totiž zřejmě budeme na místě muset trochu improvizovat. A improvizace vždycky přináší zajímavé momenty, zejména v KLDR, kde všechno jede podle šablon a v improvizaci nejsou příliš dobří.

Třeba budu znát více odpovědí na jednoduchou otázku: Proč?