Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Tisíc hodin v letadle

Za několik dní mě čeká osm letů v rychlém sledu. Tím posledním pravděpodobně dovrším tisícovku hodin strávenou ve vzduchu na palubě letadel. Dvaačtyřicet dní. Pro hodně cestovatelů je to normálka, někomu to ale může přijít hodně. 

V sociální bublině, ve které se pohybuji, spíš takový slabší průměr. Znám lidi, kteří lítají, protože je to baví. Nemají problém za týden obletět dvakrát planetu, pokud jim to přinese za málo peněz míle, které následně mohou využít na další lety do zajímavých destinací, ideálně ve třídě Business, nebo zajímavými typy letadel.

Já mezi ně nepatřím. Zajímají mě spíše destinace než lety, a spíše letiště než stroje, které je spojují. Vyslovím kacířskou myšlenku, za kterou mě všichni pravověrní budou chtít ukamenovat: Nepoznám Airbus od Boeingu. Menší, větší, prostornější, tomu rozumím, ale je mi jedno, kdo letadlo vyrobil. Pro mě za mě třeba Tupolev, Iljušin, brazilský Embraer nebo v budoucnu něco Made in China. Hlavní je pohodlí, místo na nohy, servis, a na delších letech zábavní systém a zásuvky. Jestli letadlo vyrobili Francouzi nebo Američani, pro mě nehraje roli. Letadlo je pro mě dopravní prostředek, stejně jako u dálkových autobusů: Mercedes, Man, Setra, je mi to jedno. Hlavně když se mi podaří usnout.

Pro představu si dáme něco statistiky, a pak se pustíme do popisu několika zajímavých letů, které se mi zaryly do paměti. Tisíc hodin je cca 42 dní. Šest týdnů. Plus další týden nebo dva postávání a popojíždění po ploše letiště. 290 letů. Sedmnáctkrát kolem země, 700 tisíc kilometrů. Kdybych byl členem mise Apollo, tak bych doletěl na Měsíc a skoro (do čtyř pětin cesty) domů. Tak daleko je ta stříbrná koule, která nám v noci "svítí" na cestu z hospody. Proto zřejmě v Houstonu rozhodli, že to nepoletí linkový stroj do New Yorku, ale vyvinou si poněkud svižnější přepravu.

Zcela logicky je mým "nejoblíbenějším", nejčastěji navštěvovaným, letištěm Praha, o další příčku se dělí Londýn-Heathrow, Budapešť a Soul se čtrnácti "zářezy" - přistáními nebo vzlety. Mezi velkou trojku "oblíbených" dopravců, Wizzair, Ryanair a Easyjet, se nenápadně vklínily ČSA. To by mě ještě před pár lety nenapadlo, ale nějaké míle, pár služebních cest, pár otoček do Soulu (snažím se učit korejštinu), a s ČSA už jsem absolvoval 24 letů.

Psal jsem, že mě zajímají letiště, jako asi všechny dopravní stavby. Navštívil jsem jich 146 (do měsíce přibydou další tři) letecky, a několik dalších po zemi, když jsem tam vyzvedával auto nebo chtěl navštívit kancelář dopravce. Letecky jsem se přepravoval do nebo z 60 zemí, dalších 30 jsem navštívil nebo projížděl po zemi.

Docela dobře si pamatuju své první dva lety. Ten úplně první byl vyhlídkový, z Kunovic, s rodiči, někdy v devadesátých letech. Mohlo mi být tak dvanáct. Pak dlouho nic, až v roce 2006 jsem našetřil na kurz angličtiny v Londýně, a vyrazil z katovického letiště vstříc Západu. První a poslední letenka, kterou jsem jako nezkušené ucho kupoval v kanceláři cestovky. Další už na internetu, až na výjimky, kdy to fakt nešlo jinak.

Do paměti se mi rozhodně zaryl let Paříž-Kuala Lumpur před sedmi lety. Dodnes můj nejdelší, přes deset tisíc kilometrů, navíc hodně sociálním letadlem společnosti Air Asia X. Žádné jídlo, žádná zábava, ale zpátečka za tři tisíce. No nekupte to. Nad Asií solidní turbulence, moc nechybělo a hledal jsem blicí pytlík.

Nejkratší let byl naopak asi dvacetiminutový, z Benešova do Bubovic. Čtyřicet kilometrů. Z trávy na trávu. Taky docela zážitek, který umocnil bývalý kolega z práce, tehdy začínající pilot, při jednom z dalších letů, kdy mi vrazil do ruky knipl se slovy "drž se dálnice" a já "letěl" z Mladé Boleslavi skoro až do Letňan. Létání s malými stroji má tu výhodu, že se lítá nízko, hodně se toho vidí, málo slyší, protože motor máte metr od ucha... ale je to krása. Skvělé byly přelety na Havaji, z Big Islandu na Maui a pak z Maui přes Molokai na Oahu. Pro tyhle lety jsem speciálně vybral aerolinky, které se snaží konkurovat velkým Airbusům na stejných trasách malými Cessnami. Za stejnou nebo lehce vyšší cenu dostanete v podstatě vyhlídkový let, za který byste jinak platili těžké peníze. Navíc se lítá z maličkých terminálů z rákosí a prken, žádná bezpečnostní kontrola, žádné pasovky. Má vás být osm. Jedna, dva... šest, sedm, osm. Fajn. Na váhu, ty si sedni dopředu doleva, ty dozadu doprava, batohy dozadu nebo do uličky. Pán na check-inu organizuje i nástup, pak si sedne ještě s kolegou za knipl, a vyrážíme...

Oproti tomu můj první let největším dopravním obrem, Airbusem A380, byl na podobně dlouhé trase, z Paříže do Londýna na Heathrow. Že to nedává smysl? Nedává. Brácha letěl ve stejnou dobu menším lowcostem na Stansted, a ještě na nás hodinu čekal na Picadilly Square. Let jako takový fajn, ale nástup a výstup z letadla je na dlouho, neúměrně k délce letu. Na delší lety jsem ale za A380ku rád, je tam jistota celkem nového letadla s dobrým zábavním systémem, kdežto konkurenční Jumbo 747 je sázka do loterie a stroj může být poměrně obstarožní.

Zajímavý je ale každý let za neobvyklých okolností, třeba let z kurdského Siirtu do Ankary s Bora Jet, což vypadalo jako armádních charter, na který se nám omylem podařilo koupit lístky. Letělo nás šest batůžkářů, a asi osmdesát dvacetiletých vyholených týpků v khaki oblečení. Jinak nikdo. Z Ostravy jsme jednou letěli do Prahy v pouhých čtyřech lidech, stejně bylo i členů posádky. Na letu z hlavního města Burkiny-Faso, Ouagadougou, do místního "Brna", Bobo-Dioulasso, jsme čekali kozy a slepice, ale let byl celkem normální. Do Ouagadougou jsme letěli přes Istanbul s Turkish Airlines, a paní na ruzyňském check-inu nevěřícně koukala na naši destinaci, hláskovala "O-u-ou-a..." a pak se zeptala: "Tam my lítáme? Kde to je"?

Přistával jsem už v různých "vesnicích" a obvykle se ukázalo, že daná destinace není až taková díra, jak jsme čekali. Je to jenom v hlavách lidí, ani uprostřed Afriky nebo v Uzbekistánu nemusí být letiště tak hrozné. V Africe je levná pracovní síla - zavazadla místo pásu přímo z letadla nosili lidi (Bobo) nebo nám je podávali z náklaďáku (Nukus v Uzbekistánu). Nejvíc ale překvapil Hevíz u Balatonu, kam nepravidelně létají ČSA. Tam totiž není žádné spojení s civilizací. Můžete jít 10 km pěšky, nebo si zavolat taxi, protože tam ani žádné nečeká. Bus, vlak, nic takového nečekejte. Něco jako letiště Milovice. Staré vojenské, uprostřed lesa, s panelovou příjezdovou cestou mezi vybydlenými postsovětskými paneláky.

Nejhoršího počasí se nám dostalo za letu z New Yorku do Fort Lauderdale. Letadlo MD-80 nemělo uličku uprostřed (v jedné radě je 5 sedadel), a tolik blesků z okýnka jsem snad ani vidět nechtěl. Kdo by čekal, že něčím zajímavé byly třeba lety na nejsevernější (Longyearbyen) a nejjižnější (Ushuaia) normální mezinárodní letiště, toho zklamu. Vzdušné přístavy sice zajímavé, ale letadla a lety naprosto normální. Jen na tom letu na sever bylo wifi, což bylo 1300 km od severního pólu poměrně nečekané.

Velmi nerad kupuji letenky na poslední chvíli, ale občas není zbytí. V Číně nám povodně strhly mosty, autobusy zůstaly trčet v údolí, odkud vede na jih jen jedna cesta, a tak se rozhořel boj o letenky. Naštěstí jsme našli nějakou tu alternativu "jinam než chceme a ne hned zítra" a pak se prokousali čínským rezervačním systémem. V již zmíněném Bobo-Dioulassu jsme kupovali letenky na letišti, ale pro hotovost - karty nebrali - jsme museli k nejbližšímu bankomatu: do centra. 

Zpět ke statistice. Bojíte se, že se vám ztratí zavazadlo nebo vám zruší let? Pravděpodobnost není moc velká. Mě to vychází asi na jedno procento. Na každých sto letů přibližně jeden zrušený, jedno zatoulané odbavené zavazadlo a jedno letadlo, ve kterém jsme seděli, nakonec se ale nepodařilo odletět a museli jsme ven.

Na závěr možná nejpodivnější let z Ženevy do Tel Avivu. Ač jsem navštívil hodně muslimských zemí, nikdy jsem neviděl muslimy okázale se modlit v letadle. Židům ale rozmluvu s Bohem v uličce nemohl překazit ani silný vítr, ani kontrolka vyzývající k zapnutí bezpečnostních pásů. Alespoň jsme měli jistotu, že naše letadlo v pořádku doletí do cíle, takovou boží podporu žádný z předchozích ani pozdějších letů nikdy neměl.

Autor: Aleš Gill | úterý 21.8.2018 6:55 | karma článku: 17,90 | přečteno: 689x
  • Další články autora

Aleš Gill

Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě

Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.

17.4.2024 v 8:14 | Karma: 16,52 | Přečteno: 475x | Diskuse| Cestování

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma: 16,61 | Přečteno: 541x | Diskuse| Cestování

Aleš Gill

Neznámá místa 15: Hitlerův hrad

Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.

5.3.2024 v 8:00 | Karma: 14,09 | Přečteno: 317x | Diskuse| Cestování

Aleš Gill

Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?

Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.

22.2.2024 v 7:45 | Karma: 30,12 | Přečteno: 3433x | Diskuse| Společnost

Aleš Gill

Návod na... Safari v Keni (2/2)

V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.

1.2.2024 v 8:37 | Karma: 10,60 | Přečteno: 217x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Odvrátili jsme dronový útok na Minsk z území Litvy, tvrdí Bělorusko

25. dubna 2024  13:11,  aktualizováno  13:15

Šéf běloruské tajné služby (KGB) Ivan Tertel ve čtvrtek uvedl, že se podařilo zmařit dronový útok...

Ministerstvo vyčlenilo vakcíny pro těhotné. Válek apeluje na přeočkování dětí

25. dubna 2024  11:30,  aktualizováno  13:10

V Česku stále rapidně přibývá případů černého kašle. „Registrujeme 956 nových případů,“ řekla...

„Není podstatné být vidět, ale mít výsledky.“ Politici reagují na konec ministryně

25. dubna 2024  10:46,  aktualizováno  13:10

O demisi ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové (TOP 09) byl premiér Petr Fiala...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  13:05

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 245
  • Celková karma 17,59
  • Průměrná čtenost 1413x
Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Přijdu si stále jako začátečník, a o začátcích s potápěním jsem napsal i knihu První krok pod hladinu.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.

 

Seznam rubrik

Oblíbené články

Oblíbené stránky