North Coast 500: Skotská Route 66

Před pár lety se několi podnikavců, nebo spíše podnikatelů rozhodlo, že vytvoří na severu Skotska silnici North Coast 500, kterou si jistě budou chtít projet všichni petrolheadi a dálkoví cyklisti ze Skotska, Anglie, i přespolní.

Když chcete vytvořit silnici, nepotřebujete k tomu ani kopáče, ani asfalt, dokonce ani posudek EIA a stavební povolení. Ta silnice už tam je, stačí ji jenom zanést do map. Trochu jako by chtěl někdo vytvořit dálnici D66 z Hradce do Olomouce - dala by se dostavět D35, ale to stojí čas a peníze. Nebo můžete na mapě vyznačit dálnici D66 po D11 do Prahy, po Jižní spojce na D1 a dále přes Brno, Vyškov a Prostějov a pořád rovně a hle, D66 vede až olomoucké Horní náměstí pod orloj.

Jestli si teď ťukáte na čelo a říkáte "co je to za nápad?", tak jste na tom stejně jako já před odjezdem do Skotska. Úplně mi to nedávalo smysl. Na mapě silnici NC500 - stejně jako mou fiktivní D66 - nenajdete. Ani na Google Maps, ani na tištěných mapách. Silnice je jenom na mapách a v průvodcích tvůrců celého projektu, které si můžete koupit, nebo je dostanete "zdarma" v rámci členství v "Klubu přátel pětistovky", které vám poskytne různé slevy a výhody po trase.

Tohle je všechno? Víc za tím není? Nechtělo se mi věřit, že by trasa nebyla vyznačená alespoň v terénu, hnědými značkami poukazujícími na různé zajímavosti, nebo třeba jen neoficiálně značkami barvou na kamenech u odboček a křižovat. Ale není. 

Trasu jsme si tedy do své papírové mapy podle webu silnice vyznačili fixem, a vyrazili. Pánové podnikatelé se nám snažili namluvit, že na 500 mil dlouhý okruh budeme potřebovat cca týden. Samozřejmě, cílem projektu je podpora místní ekonomiky, nalákání turistů, fanoušků motorismu, motorkářů a cyklistů do míst, kam - s trochou nadsázky - lidská noha ještě nevkročila. Je potřeba naplnit místní hotýlky, restaurace, prodat něco whisky a ozřejmit proces její výroby při prohlídkách destilérek. Rozumíme tomu.

Rozumíme, ale nemáme na to čas. Přiletěli jsme sem jenom na víkend, a to ještě do Edinburghu, který je od okružní silnice vzdálený tři hodiny svižné jízdy. Na celý okruh máme jeden den. A to ani ne celý. Zdá se to ale v pořádku - Island jsme objeli za den naprosto s přehledem i s několika zastávkami na vodopády a ledovce. A Islandská okružní cesta je o 500 km delší.

S čím jsme nepočítali, je provoz. Tušili jsme, že cesty budou úzké. Místy (ale klidně úseky desítky kilometrů dlouhé) je cesta jenom asi dva a půl metru široká. Na jedno auto akorát. Každých asi sto, sto padesát metrů je míjecí místo. Provoz ale způsobil, že jsme zastavovali skoro pořád, nebo se vlekli v koloně za, v Británii velmi populárními, obytnými vozy a karavany. 

Začínáme v Inverness, je půl deváté. V místním supermarketu jsme nakoupili zásoby. Cesta na sever (tj. proti směru ručiček okružní trasy) je dobrá, ale poměrně frekventovaná. Spojuje s jihem Skotska městečka Thurso a Wick, a pomocí několika trajektů s blízkými Orknejemi, potažmo vzdálenými Shetlandy.

Navštěvujeme maják u vesnice John o' Groats, což je nejzapadlejší cíp ostrova Velká Británie, něco jako u nás Aš. Odsud startují různé extrémní výpravy, nebo je zde jejich cíl. My tady fotíme útesy a vydáváme se o pár kilometrů dál, na poloostrov Dunnet Head, který je pro změnu nejsevernějším cípem ostrova (Velké Británie). Tady nás stíhá poledne a do cíle zbývá mnoho, mnoho mil.

Na jednom pěkném odpočívadle u zapomenutého kamenného mostu dáváme krátký oběd ze zásob nakoupených v Inverness, a pokračujeme podél pobřeží a krásných pláží k západu, až to nevydržíme a po jedné z pláží se musíme proběhnout. Mít víc času a asi kapánek teplejší moře, hezké místo na dovolenou.

Jen to počasí je tady takové nepředvídatelné. Jasnou oblohu začínají pozvolna zakrývat mraky a schyluje se k bouřce. Koukáme na hodinky a začínáme škrtat. Trasa silnice NC500 není zdaleka nejkratší a nejpřímější trasou, kudy se odsud můžeme zpět do Inverness - k jezeru Loch Ness - dostat. Začíná foukat, a jak říká klasik, prší a venku se setmělo. Noci sice krátké jsou, ale my musíme být na hotelu do desíti, a tak musíme trasu optimalizovat. Optimalizujeme (rozuměj: škrtáme) dobrých 100 mil.

Ze zajímavosti koukáme v navigaci na vzdálenost od Londýna. Téměř přesně 1000 kilometrů po všech typech silnic. Mezi dvěma bouřkami nám díra v mracích dovolila zastávku na hradě Ardvreck, pak už ale musíme zase pelášit. Úseky silnice úzké jen na jedno auto se postupně zkracují a mizí.

Naopak, vesnice se zvětšují, přibývá křižovatek, odboček, silnic, a po stovkách mil se objevila vzácnost, která se tady na dálném skotském severu moc nevidí - kruhový objezd. Je půl deváté, když přijíždíme do jednoho z center turistického ruchu u jezera Loch Ness - vesnice Drumnadrochit. Ta žije z jakési pověsti o zapomenutém dinosaurovi, který přilehlé jezero obývá... ale skoro nikdo ho neviděl. Jak se ukázalo, není to úplně tak proto, že by tam nebyl ;-), ale spíš samotné jezero je poměrně špatně vidět, je hluboko pod silnicí, nejsou tady žádné přístavy (kromě toho na samém konci u Inverness). Chtěli jsme se ráno projít podél jezera, ale jaksi není kde. 

Kdybych to měl shrnout, silnice NC500 je silně komerční projekt, ale to mu nijak neubírá na půvabu. Kdyby zapadlé silničky tímto způsobem nikdo nepropagoval, tak bychom se tam asi nikdy nevydali. A to by byla škoda. Nekonečné kilometry silnic lemovaných horami, pastvinami a azurovým mořem - kdo by si to pomyslel, oblast téměř bez lidí, bez civilizace, mekdonaldů, mobilního signálu a vedení vysokého napětí. Určitě se sem jednou vrátíme. Možná ne na týden, ale pár dní tady prožít jako detox od uspěchaného života ve městě, není vůbec k zahození.