Aljaška? Sibiř? Hokkaidó!
Nádražní budova nejsevernější stanice Šinkansenu vypadá impozantně. Ne proto, že by byla velká, rozlehlá, nepřehledná nebo historická, jako jiné nádražní budovy v Japonsku. Prostě proto, že tady nic jiného není. Nádraží, přilehlý hotel, několik budov autopůjčoven, půjčovna a prodejna outdoorového vybavení, asfaltka, pár domků a nic. Nic. Pláň a břízy.
Tak trochu jsme tušili, že Hokkaidó bude jiné, než zbytek Japonska. Ale takovou změnu jsme nečekali. Je to podobné, jako by se Japonec na tripu po velkých evropských městech, Barceloně, Paříži a Berlíně jednoho dne ráno probudil ve Špindlerově Mlýně. Všechno je jinak, musíme si po čtrnácti dnech v Japonsku znovu zvykat, nebo spíše odvykat japonskému luxusu, kdy je vše na dosah ruky.
Máme pocit, že jsme tady omylem. Nebo je tady omylem Japonsko. Až na několik velkých měst, Sapporo, Asahikawu a možná pár dalších, si tady připadáme spíše jako v Rusku nebo Kanadě. Jistě, mluví se tady japonsky, jezdí se vlevo, ale příroda a celkově život z pohledu turisty je úplně jiný.
Abyste ve zbytku Japonska našli benzínku, stačilo se často jen rozhlédnout nebo kousek popojet. Abyste našli obchod se základními potravinami, stačilo dojít na nejbližší roh ulice. Abyste našli automat na nápoje, stačilo minutu, dvě, hrát na slepou bábu. Nic z toho na Hokkaidu neplatí. Automaty téměř zmizely, obchodů je pomálu a stejně tak pomálu je i lidí. Dálnice tady mají (až na výjimky) jenom jeden pruh v každém směru, jsou strašně drahé, a pokud je úsek zrovna neplacený, je povrch tak špatný, že nám ani nevadí nejvyšší povolená rychlost 70 km/h. Místy 80 km/h. Skoro jako by byly rychlosti v mílích. Nejsou. Při každém najetí do výmolu se mi přes rty dere slovo "Ukrajina".
Tak jako automatů a obchodů ale nejspíš ubylo i policie - místní řidiči, kteří na jižnějších ostrovech jen zřídka a lehce překračovali povolené rychlosti, tady jezdí poněkud rychleji, stovka na "sedmdesátkové" dálnici není žádný problém, a šedesátka mimo město - na Honšú děsná pakárna - se tady taky zrovna nedrží. Vesnice, samoty, zastavěné oblasti, většinou nejsou nijak označeny a tak soudíme, že tady neplatí čtyřicetikilometrová maximálka vyhrazená pro město.
Hokkaidó je zhruba stejně velké (o fous větší) než Česko, je tady ale jenom polovina obyvatel. Na sousedním Honšú, se všemi těmi obrovskými městy, je zalidnění v porovnání s Českem trojnásobné. A je to znát na každém kroku. Svým způsobem nám to tady připomíná i USA: Vesnice často nemají vlastní obchod, a tak se v nějaké větší "střediskové" obci, nebo při významnějších křižovatkách silnic, vytvářejí shluky obchodů s velkými parkovišti, obvykle s nějakým tím fastfoodem nebo dvěma, a benzínkou. Naprosto stejně, jak to známe z Ameriky. Jen několik větších vesnic tvoří jedna hlavní ulice s nějakými těmi obchůdky, pár domků, odboček, ale jinak nic.
Úplně jiná je i příroda. Hory, sopky, jezera, lesy. Místy spíš Kanada nebo Aljaška, místy zase rovina s břízami, která si v ničem nezadá se Sibiří, kterou znám pohledem z okna vlaku po Transsibiřské magistrále. Vychází nám počasí, ale i tak je místy mlha, místy zaprší, občas narážíme i na sníh a uzavřené silnice, zejména horské průsmyky, a dostáváme se lanovkou na jednu z hor výšky zhruba Sněžky, která je jménu svého předobrazu věrná - přestože u dolní stanice lanovky je jaro, u té horní o deset minut později je ještě krutá zima. V letním oblečení mrzneme a tak jen krátce fotíme dvoumetrové stěny sněhu napravo a nalevo, procházíme maličké muzeum místní přírody, a vracíme se zpět do údolí.
V Japonsku, tedy "jižním" Japonsku, je hotel na hotelu. Rezervace jsme si dopředu dělali spíš z cenových důvodů, přeci jenom těch levných hotelů zase tolik není a cenová úroveň tady rozhodně není nejnižší. Tady to vypadá skoro všude jako na Štrbském plese. Velké komplexy se stovkami pokojů připomínají rekreační zařízení pracujících mas za bývalého režimu. Těžko říct, jaký byl jejich záměr, každopádně stále slouží svému účelu, jen klientela se asi změnila. Na procházkách po břehu jezer, kolem kterých obvykle několik takových mamutích tří-čtyřhvězdičkových ubytoven stojí, je slyšet japonština jen zřídka. Lépe bychom se tady domluvili čínsky. Nezvládáme ale ani jedno.
Velké hotelové komplexy jsou nám ale spíš na obtíž. Ta hrstka čínských turistů, kteří v nich přebývají, konzumuje z velké části komplexní hotelové jídlo. Třikrát denně. A restaurace v mrňavých centrech mrňavých rezortních městeček stagnují. Tedy jsou spíše zavřené. Čeho je tady dost jsou obchody se suvenýry. Místy to vypadá, že na každého čínského turistu připadá jeden. A sortiment se taky naprosto liší od toho, co známe z "jižního Japonska". Pikačua na tisíc způsobů, selfie tyčky, plyšáky, přívěsky všech tvarů a tisíce dalších, barevných, často neidentifikovatelných předmětů střídají dřevěné sovy, lišky a medvědi v různých pozicích a velikostech, často až po ty nadživotní. K tomu různé zvířecí kožešiny, japonské nápisy na dřevěných deskách, dřevěné šachy, dřevěné všechno. Naštěstí nemáme než příruční zavazadla, malé batohy, a žádný medvěd ve skoku si tak cestu do Evropy nenašel.
Netuším, kdy je tady sezóna, vypadá to, že ta zimní už skončila a ta letní ještě hned tak nezačne. Jezera lemují přístaviště kýčovitých výletních lodí, ale zároveň je celá, nebo jejich části pokrývá vrstvička ledu. Místy spíše vrstva. Nejvíc tak potěší krásný onsen - japonský horký pramen - na kraji jezera s výhledem na sopku a kolem spousta labutí a jiného vodního ptactva.
Hokkaidó dost změnilo náš pohled na Japonsko jako zemi, která je všude stejná. Není to tak. Od Okinawy, kde jsme se v pětadvaceti stupních procházeli po plážích a potápěli, jsme se během čtrnácti dní přesunuli po moři a zemi do krajiny, kterou si se jménem "Japonsko" spojuje málo kdo. Japonsko je, podobně jako třeba Nový Zéland, země kontrastů, země, kde může být o pár set kilometrů všechno jinak.
Tady bych tuhle severskou ódu o tisíci slovech ukončil, v příštím článku se zaměřím na jednotlivá místa na ostrově, která jsme navštívili.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Koalici rozdělují výše daňové slevy na poplatníka i výpověď bez udání důvodu
Rozpory ve vládní koalici u zásadních věcí přibývají s blížícími se volbami, ale i kvůli tomu, že...
Narušitelé jsou všude. Čínská rozvědka přitvrzuje, chlubí se i českým zářezem
Premium Čínské tajné služby v posledních letech posilují svůj vliv a nebojí se ani prezentace na sociálních...
Sami máme málo. Evropa váhá nad systémy protivzdušné obrany pro Ukrajinu
Mnohé evropské státy včetně Francie nejsou ochotné zříci se ve prospěch Ukrajiny svých...
Ursula von der Leyenová přijede v rámci předvolební kampaně do Prahy
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová přicestuje v úterý 30. dubna do Prahy. V rámci...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 245
- Celková karma 17,59
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.