Dřív jsem si, sem tam, objednával něco z Ameriky, dneska spíš z Číny. Bezcelní limity jsem moc neřešil, ale obvykle to byly drobnosti za pár stovek. Až teď si na mě posvítili a přišlel mi poštou mi návod, jak zásilku vydobýt.
Že jsem poprvé na celnici vlastně není úplně pravda, různí celníci na mě v různých jazycích zkoušeli různé finty. Svlíkli mě do trenek (Izraelci), svlíkli mě do naha (Uzbeci), nutili mě mluvit rusky, aniž bych se kdy rusky učil, prohrabávali mi batoh a řešili, zda noviny, ve kterých jsem měl zabalenou svačinu, nejsou protirežimními pamflety. A taky jsem byl na hodinu nelegálním imigrantem v Dubaji.
Ale poprvé musím na celnici u nás - objednal jsem si kilový kus železa - stabilizátor ke GoPročku. A to jsem neměl dělat. Jestli to správně chápu, tak jediná celnice, která řeší odbavování zadržených zásilek doručovaných poštou, je na Praze 5. Nebydlíš v Praze? Nějak si to zařiď, nezájem. Zaplať poště, zaplať někomu, je nám to jedno. Máš čtrnáct dní, pak zásilku odešlem zpět. Nebo obřadně zničíme.
Jdu tedy na poštu - mám štěstí, že to mám po cestě z letiště do práce - jsa přesvědčen o tom, že z 29 dolarů se nemůže vyklubat žádné clo (to se platí až přes 150 euro), takže zaplatím poště poplatek za to, že je otravuju (99 Kč) a 21% z cca 750 Kč.
Úderem osmé vstupuji na magickou Poštou 120, což je v jednadvacátém století zajímavý úkaz čili jev, asi se tady za poslední desítky let nic moc nezměnilo. Neškodila by šipka, informace o tom, že je třeba vystoupat do druhého patra budovy. Tušil jsem, že to nebude nijak označené, a tak jdu tam, kam člověk přede mnou - třeba už tady byl. Zkoumáním kudy kam jsem prošustroval své místo ve frontě, vytrpěné dvacetiminutovým čekáním v mrazu, na který jsem nebyl připraven. Nevadí, stejně jsem asi čtvrtý na řadě a celkem to odsejpá.
Na přepážce pošty (byť to tady tak nevypadá) dostávám jakési lejstro, se kterým mám jít na celnici. Jdu na celnici, přepážky obsazeny, čekám pár minut na chodbě, rozsvěcí se zelené světlo a já vcházím. Předávám doklady (screeny z eshopu a internetového bankovnictví) potvrzující cenu zboží 29 dolarů.
Mám si jít sednout. Asi pět minut paní za přepážkou cosi vypisuje či počítá. Dostávám úřední lejstro (trojmo) a s tím mám jít na pokladnu zaplatit DPH 269 Kč. Nádhera. Raději nechci vědět, jak k částce došli, ještě by si na mě přišel posvítit slovenský strejda Andrej. Buď to počítali z dvojnásobku ceny, nebo přes víkend DPH stouplo na 40%. Máte pocit, že je rok 2017 a dá se platit kartou? Zapomeňte. Pokud by přišlo něco fakt drahého a platilo se ještě navíc clo? Běžte dolů, na ulici určitě bude někde poblíž bankomatu, tak si ho vycucněte a doneste nám prezidenty, zpěvačky, spisovatelky, učitele a krále pěkně na dřevo. Jako za Rakouska-Uherska.
Platím. Nedá se nic dělat. Dostávám další lejstro, se kterým se vracím k paní celnici. Předávám lejstro a dostávám papír který se jmenuje "Evropské společenství". Kdesi níže je pak nápis "Dovozní doklad". Z toho vyčítám, že mi, podle nějaké tabulky, sazebníku, nebo - nejspíš - dotazem na Googlu, vyměřili základ daně (tj. hodnotu zboží) 1280 Kč. Děkuji pěkně.
Opět dostávám nějakou tu bumážku, se kterou jdu na poštu - na to okýnko, kde už jsem byl na začátku. Vyzvednout si zásilku? Ne - zaplatit oněch 99 Kč za to, že se pošta zapojila do celního procesu - a dostávám zase nějaký papír. Za ten už ale u vedlejšího okýnka (no ono to ani okno není, spíš pult), dostávám, oproti podpisu, lehce prohrábnutou obálku s více prohrábnutou krabicí. Tak snad s toho kluci šikovní nic nevytřepali.
Nerad bych to totiž podstupoval znova.
