Vzpomínky na předválečnou Sýrii
Vedu si statistiku zemí, které jsem navštívil, a po všech obydlených kontinentech je jich už přes osmdesát. Kterou ale vybrat? Sám do nejrůznějších zemí jezdím zejména proto, abych si na ně udělal názor. Poznal, alespoň trochu, život místních lidí, ruch na ulicích, vůni místních tržišť, chuť místního chleba, a v neposlední řadě, jazykovou vybavenost místních obyvatel - jazyky jsou pro mě, hned vedle cestování, největším koníčkem.
Země ale poznávám hlavně z jiného důvodu. Chci, až se bude daný stát omílat v médiích, obvykle v negativním kontextu, vědět víc. Víc než většina těch, kteří stejné zprávy, byť v jiných bytech, domech, městech a okresech, zrovna sledují spolu se mnou. A tak jsem pro článek, který právě čtete, zvolil Sýrii. Zemi, o které slyšíme ze všech stran, dnes a denně, už několik let.
Je to přeci země, ze které do Evropy proudí tisíce imigrantů, nevzdělaných, nemytých, nebezpečných. A tisíce dalších se za Syřany vydávají, jenom aby měli snazší cestu k západnímu blahobytu. Sýrie ale není, nebo v době mé návštěvy, před cca deseti lety, rozhodně nebyla země na pokraji občanské války, země chudoby, kde po sobě střílejí etnické, náboženské a znepřátelené skupiny.
Přestože moje návštěva byla poměrně krátká, byla velmi intenzivní. Auto jsme si půjčili v půjčovně, která působí po celém světě. Jeli jsme po dálnici, která si v ničem nezadala s těmi našimi. Vozový park místních se taky nemusel stydět, přestože byl možná trochu starší, a často jsme naráželi na upravené škodovácké Formany přestavěné místní firmou na pickupy. V té době, byť za pro místní obyvatele pravděpodobně celkem represivního režimu Bašára Asasa, všechno fungovalo. Parkovali jsme před hradem Krak des Chevaliers, který jsem chtěl navštívit od doby, co jsem ho jako kluk viděl v učebnici dějepisu. Platili jsme, někteří ještě studentské, vstupné v pokladně u vstupu.
Jedli jsme výborný falafel za pár korun, procházeli se po pláži v Latakíi a pak vyrazili na další z křižáckých hradů, Saladinovu citadelu, který spolu s dříve zmíněným Krakem tvoří společně zápis mezi památkami UNESCO.
Sýrii znám ale i z jiného pohledu. Na dálnici u Aleppa jsme měli dopravní nehodu, absolvoval jsem jednání s autopůjčovnou, policií i pojišťovnou. Přestože nebylo snadné se domluvit, s pomocí Marwana z autopůjčovny jsme to zvládli. Hlavně, že se nikomu nic nestalo, a auto taky není zásadně polámané, lehká plechařina, jede se dál. Máme půlden na prochození si Aleppa, města, které je dnes v troskách. Líbilo se nám tam, dělali tam fantastické sezamové placky, jen ta doprava a parkování tam byly krapet obtížnější - v roce 2010 ještě nebyla standardem navigace v každém chytrém telefonu, a pořádnou mapu jsme taky neměli. Když vidím Aleppo v televizi dnes, dělá se mi špatně...
Nikdy nezapomenu na hvězdnou noc, kdy jsme se, trochu nerozvážně, vydali na cestu pouští z Aleppa do Palmýry, dalšího města, o které dnes všechny strany konfliktu vedou tahanice s tzv. Islámským státem. Ztratili jsme se, a místní dělníci, kteří s několika bagry odpočívali po dni výstavby jakési silnice, nás pozvali na čaj a vysvětlili (větví do písku) cestu. Nezapomenu ani na čtyři důstojné muže, kteří zastavili svůj Mercedes, vystoupili v oblecích (nedřiv jsme měli chvilku strach), a perfektní angličtinou nám poradili, kudy tudy z pouště ven a která cesta má lepší povrch.
Další den, po prohlídce Palmýry samotné, nám skoro došel benzín. Dojeli jsme na benzínku, která byla zrušená, a další byla moc daleko. Sháněli jsme benzín v nedaleké vesnici a pak pokračovali na hranici s Irákem. Když místní viděli, kam míříme, varovali nás: "Iraq - terorist". O rok později v Iráku nám místní, když viděli, jak míříme na hranice s Íránem, říkali: "Iran - terorist". Navzájem na sebe ukazovat, neřešit problémy, a dávat rovnítko mezi země a teroristy je strašně jednoduché. V čem jsme dnes lepší?
Večer procházíme setmělými ulicemi Damašku a pak popíjíme čaj, zabalení v prostěradle v lázních. Byly tady stovky let a ještě nějakou dobu budou. O ulici, na které lázně stojí, se píše v Bibli. A jmenuje se pořád stejně - Přímá. Ještě několik let jsem na otázku, jakou zemi bys doporučil, říkal: "Sýrie". Sýrie, protože tam byli nejpříjemnější lidi, úplně jiní Arabové, nezkažení turistikou jako v Tunisku nebo Egyptě. Syřan byl, a stále je, pro mě synonymum přátelského člověka. Snad se Sýrii podaří vrátit do starých kolejí, a víc lidí z Evropy se tam bude moci podívat. Udělat si vlastní názor, nedeformovaný médii. Protože Sýrie za to stojí. Stála. A zase stát bude.
Článek vyšel v časopise Target v únoru 2017
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 245
- Celková karma 16,55
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.