Blesk dvakrát neudeří do jednoho místa

18. prosince 2016, v podstatě před měsícem, se stala policejní stanice v jordánském městě Kerak dějištěm útoku islamistů. Ti se následně ukryli na stejnojmenném hradě a drželi rukojmí. Jedeme se podívat, jak to tam vypadá...

Jordánsko je dlouhodobě oázou klidu na blízkém východě. Sevřené mezi turisticky nehostinnou a nečitelnou Saúdskou Arábií na jihu, nepřehledným Irákem na východě, a Izraelem spolu s palestinskými územími na západě, musí samo čelit hrozbě na severních syrských hranicích, kde jeho armáda drží islamisty mimo jordánské území. Na druhé straně přijímá, dobrovolně či ne, desítky tisíc uprchlíků.

Je to ale pořád země, kam se lze s klidem vypravit, kde největším problémem pro turistu jsou vysoké ceny. Země, o které ve zprávách neslyšíme často i dlouhé měsíce. Jako by se tam nic nedělo. Až teď, banda islamistů zaútočí na policii středně velkého města Kerak, a pak se zabarikáduje na hradě a bere si jako rukojmí turisty. Nic pěkného. Ale pořád je to ojedinělý případ. Bereme to tak, že blesk dvakrát neudeří do stejného místa. Tak jako asi nikdo soudný neřekne "nepojedu do Paříže/Nice/Berlína, protože se bojím", tak i my víme, že šance, že se přimotáme k nějakému teroristickému útoku, je limitně blízká nule. Tady, i tam.

A tak jedeme, nebudeme rušit letenky, které jsme za nevelký peníz pořídili z Bratislavy do Eilatu, izraelského přístavu na břehu Rudého moře, a naopak zařazujeme zmíněný hrad Kerak mezi cíle naší izraelsko-jordánské výpravy. Protože chceme vidět, jaká je tam situace - udělat si názor na zprávy, které čteme v novinách. Protože vždycky je lepší o věci vědět víc, než nám servíruje televize.

Za hraničním přechodem Eilat/Aqaba si půjčujeme auto, a vyrážíme do Petry - tu si nechám na samostatný článek. Poslední den výpravy, tj. den před odjezdem, nám zbývá právě na prohlídku Keraku, a koupání v Mrtvém moři. Kings Highway, která z Wadi Musa, Mojžíšova Údolí, města u Petry do Keraku vede, není z nejlepších. Silnice je klikatá, vede záplavou vesnic a městeček, a tak nám cesta trvá skoro tři hodiny. Ale jsme tady - už jen zaparkovat. Není to tak jednoduché, zahraničních turistů sem mnoho nejezdí, a když, tak málokdy autem. Nacházíme jedno placené parkoviště a vydáváme se, trochu oklikou, na hrad. Platíme poměrně rozumné vstupné, cca 70 Kč (vstupenka do Petry stojí pětadvacetkrát tolik), a vcházíme po padacím mostě do pevnosti. U vchodu nás překvapila hlídka s těžkými samopaly, která kontroluje vstupenky.

To, co nám přišlo trochu zvláštní, je poměrně běžným jevem. Policie se samopaly tvoří větší část osob pohybujících se po hradě, než turisté. Místní turisté - nás, jak říkal slovenský kolega, očkovaných středoevropanů, je tady poskrovnu. Přesněji čtyři. My čtyři. Žádného jiného turistu, kromě arabských, jsme nepotkali. Ale těch samopalníků... hrad si teď opravdu hlídají, nebo hlídají nás, aby se nám nestalo to, co kanadské turistce a třinácti místním, turistům i policistům, před měsícem.

Samotný křižácký hrad je zajímavý z několika důvodů. Jednak vůbec nevím, proč tady vzniknul, protože jestli měly křižácké hrady chránit trasu Evropa-Jeruzalém, tak je to jako kdyby Karlštejn chránil trasu Praha-Brno. Prostě je trochu mimo. Ale nějaký účel určitě měl, jen nejspíš ne ten klasický, o kterém se učí na hodinách dějepisu v případě jiných hradů - například jeho "jmenovce", syrského hradu Krak des Chevaliers. Jeho fotku si z učebnice pamatuji dodnes - když jsem ji poprvé viděl, věděl jsem, že se tam chci jednou podívat. Ale o tom zase jindy.

Několik křižáckých hradů už jsem navštívil, ale tenhle je jiný. Když jsem viděl, že se z něj mnoho nedochovalo, vtipkoval jsem, že musíme najít rytířský sál. Klasickou velkou síň, obvykle v nejreprezentativnější budově, kterou tady budeme hledat jenom těžko - z hradu zbylo pár obvodových zdí, a rozsáhlá sklepení. A přece - našli jsme tři opravdu velké, dlouhé podzemní prostory, které bychom označit za rytířský sál určitě mohli. A jednu trochu menší, přesto stále větší, než jsou rytířské sály na některých "našich" menších středověkých hradech.

Z hradu je rozhled na celé, poměrně kopcovité město, ale začínáme už mít pomalu hlad a jediná zrekonstruovaná část hradu, která vypadá, že by mohla obsahovat nějaké to restaurační zařízení, je zavřená. Vracíme se přes padací most do města a hledáme nějaký ten kebab nebo falafel. Nenašli jsme, přešli jsme, ale obchodník o kus dál po ulici, překvapený a potěšený, že vidí turisty, se zeptal, co hledáme. Po pravdě - něco k snědku. Okamžitě nás odvedl k místu, které vůbec nevypadalo jako prodejna. Prostě tam jeden místní dělá falafel pro zaměstnance okolních obchodů. A teď pro nás. Luxusní jídlo. Jeden z nejlepších falafelů v životě. U nás falafel moc nejím, ještě jsem nenarazil na žádný, který by za to stál. Utkvěl mi falafel syrské Latakíi, na předměstí Bejrůtu, a v Jeruzalémě. A teď čtvrtý, pod hradem Kerak v Jordánsku.

V Petře nám v čajovně nosil uhlíky do vodní dýmky klučina ze Sýrie. Dneska v Keraku jsme dostali dva falafely za cenu, kterou jsme jinde platili za jeden, a k tomu zadarmo pití. A celou dobu na nás koukala holčička z Egypta. Nemyslím si, že tam byli na dovolené - spíš je sem poslali rodiče k příbuzným, před nepokoji a válkou. Všude kolem nás jsou samí normální lidi. Po návratu do Aqaby sedíme v čajovně, kouříme vodní dýmku, a koukáme s místníma na Premier League. Nezdá se, že by se chtěli sebrat, a přijít ničit naše evropské hodnoty. Přinejhorším, vysedávání po hospodách, karty, lásku ke starým autům a kibicování u fotbalu máme společné.