Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poprvé v neoprenu, poprvé pod hladinou

22. 11. 2016 8:04:04
Ukecali mě. Cestu do Černobylu jsem absolvoval se dvěma potápěči. Jejich evangelium zabralo lépe, než Strážní věž hlásající Jehovovo království. Dva týdny po návratu z Ukrajiny jsem poprvé pod hladinou. Moje první pojmy. A dojmy.

Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem v životě dvakrát šnorchloval. Zkušenost dobrá, ale celkem k ničemu, u potápění s lahví na zádech je vše jinak. Jinak, než to vypadá. A stovky hodin strávených v bazénu plaváním to taky nijak nevylepší - to co umím, se tak nějak nedá použít.

Dvouhodinovka teorie nás má teoreticky připravit na to, co přijde později v bazénu. Je to dobrá příprava, jsem rád, že jsem nešel do bazénu bez ní, nebo ještě hůře někde v banánové republice rovnou do moře. Umím – zatím teoreticky – výstroj smontovat dohromady, vím, co k čemu slouží, jenom ty kachní ploutve na nohách mi spíš překážejí, než aby pomáhaly. A teď se už ale musím, velmi prakticky, nasoukat do neoprenu.

Zásadní problém, který mám: neumím pod vodou dýchat. Léty těžce nabyté zkušenosti praví, že pod vodou se nedýchá. Nedělá to dobrotu. Ale tady musím. Když na to myslím, nádech, výdech, nádech, je to v pořádku. Když se začnu věnovat nějaké pokročilejší aktivitě, než je dýchání, dýchat zapomínám. To, co dvaatřicet let dělám tak nějak automaticky, najednou neumím.

Nikdy jsem si neuvědomil, že ke stoupání a klesání ve vodě nepotřebuju ruce. A ani nohy. Tohle při našem šnorchlování na Borneu nefungovalo, tam jsem si musel máknout, abych se ke korálům, oranžovým "Nemům" a jiným potvůrkám dostal. Tady mám dva čudlíky, napouštění vzduchu, a vypouštění vzduchu do postroje, batohu, který mám na zádech. Míň vzduchu je víc vody, víc vody je větší hmotnost. Větší hmotnost je cesta ke dnu. Víc vzduchu, míň vody, lehčí potápka, cesta k hladině. Láhev připevněná k "batohu" neslouží jenom k dýchání, ale hlavně k samotnému potápění. Tedy hlavně vynoření. Zajímavé.

Trocha teorie, jestli jsem to správně pochopil - na povrchu je tlak jedna atmosféra. V deseti metrech dvě atmosféry. Ve dvaceti tři. Z lahve dostávám vzduch se stejným tlakem, jako je okolní tlak (vody). Kdybych z deseti metrů vyletěl nad hladinu s "plnou nádrží" vzduchu v plicích, tak okolní tlak jedna atmosféra způsobí, že se plíce (a asi i jiné součástky) nafouknou... a to jednak nezní příjemně, a navíc to způsobuje zdravotní komplikace. Až, v krajním případě, smrt. A to bych nechtěl. Naštěstí má bazén jenom čtyři metry, a cestou nahoru stačí vydechnout. Nebo stačí prostě a jenom dýchat, a tak snižovat tlak vzduchu v plicích postupně.

Přichází na řadu tři cvičení, které jsem tušil, že mi budou dělat problém. První je vytažení "náústku" se vzduchem z úst, a za chvíli jeho vrácení. Čekal jsem, že budu polykat vodu. Ale jde to, je to v pohodě.

Další cvičení je horší. O dost. Jak si vylít masku plnou vody, pod vodou. A u toho zároveň dýchat. Nesmím zapomenout dýchat, ale nedaří se mi to. Je to jako první rozjezd v autě. Brzda, spojka, klíček, jednička, pomalu pouštět spojku, brzdu. Moc věcí najednou. Věcí, které po x letech vůbec nevnímáte a děláte je automaticky. Jako dýchání nad vodou. Nebudu to napínat, podařilo se mi to nějakou haluzí napoprvé, a pak asi pětkrát za sebou ne.

Třetí cvičení je postrach asi všech zájemců o potápění - vyrovnávání tlaku v uších, abych se vůbec dostal hlouběji, než dva metry. Ve dvou metrech je tlak 1,2 atmosféry. Jenom o trošku větší, než na povrchu. Uvnitř ucha je stále jenom jedna atmosféra. A i ty dvě desetinky způsobí, že vás bolí uši. Existuje několik technik, jak tlak vyrovnat, ale v praxi, pod vodou, kdy musím myslet hlavně na to, že mám dýchat, a který čudlík je který (pořád si je pletu a místo vypouštění vzduchu napouštím, a opačně).

Když se to nakonec podaří, je to fajn. Teď už jenom udržovat směr, uvědomit si, co je nahoru, co je dolů, a hlavně, dýchat. Naštěstí mám trpělivého instruktora, který mě navádí bazénem plným dalších studentů a instruktorů, kteří jsou většinou pokročilejší, než já.

Vracíme se ze čtyř metrů na mělčinu a zpět k mé oblíbené disciplíně. Vylévání masky plné vody pod vodou. A ono to jde, daří se, ikdyž velké potěšení mi to nedělá. Asi je to jednoduché jako řadit v autě dvojku. Ale na první hodině v autoškole to asi jednoduché přijde málo komu.

Tahle moje autoškola má pět hodin. Po první se můžu rozhodnout, jestli chci "řídit" i dál. Chci. Doplácím další čtyři hodiny a domlouvám termíny na leden. Není kam spěchat. Po zvládnutí teorie a bazénů následuje pět ponorů ve volné přírodě, a na ty u nás, ale i v Chorvatsku nebo Itálii, bude poměrně zima ještě tak do března. Takže není moc kam spěchat.

Pokud jste někdy řídili v autě s volantem vpravo, a prohozenými páčkami pro stěrače a blinkry, asi mi dáte zapravdu, že svět už není stejný. To, co po autoškole děláte automaticky a nemusíte o tom uvažovat - blinkry - je najednou jinak. Už jenom samo vědomí, že blinkry nemusí být vždy vlevo, vás nutí víc uvažovat. A já to teď mám stejně s dýcháním. Jdu po ulici, a uvažuju o tom, jak dýchám.

Autor: Aleš Gill | úterý 22.11.2016 8:04 | karma článku: 13.53 | přečteno: 242x

Další články blogera

Aleš Gill

Pět hodin v Kataru

Už jsem to několikrát psal: jsem – mimo jiné – sběratel zemí. Takže když se naskytla šance podívat se cestou do Afriky do Kataru, země s pořadovým číslem 87, nemohl jsem ji promarnit. Byť to bylo na pouhých pár hodin.

20.6.2017 v 8:03 | Karma článku: 14.89 | Přečteno: 560 | Diskuse

Aleš Gill

Cola s máslem a nejlepší botswanská zkratka

Optimální cesty občas nejsou úplně ty nejlepší nebo nejkratší. Ukazatele z Ostravy na Hradec a opačně sice vedou po cestě nejkratší (I/11), ale zdaleka ne nejrychlejší. Na jednu takovou "zkratku" jsme narazili i v Africe.

1.6.2017 v 7:33 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 302 | Diskuse

Aleš Gill

Vzpomínky na předválečnou Sýrii

Když mě Radim Targosz, ředitel jazykové školy v Ostrově nad Ohří, požádal, zda bych jim mohl do nového časopisu napsat článek o zajímavé zemi, kterou jsem navštívil, dlouho jsem neváhal, a kývnul. Pak jsem ale váhat začal.

15.5.2017 v 12:02 | Karma článku: 20.12 | Přečteno: 491 | Diskuse

Aleš Gill

V Koreji jsem o rok starší

Korea není úplně středem zájmu cestovatelů ze západního světa. Řešíme slovní (zatím) přestřelky Washingtonu a Pchjongjangu, ale málokdo se o korejský poloostrov zajímá blíže. Věděli jste třeba, že v Koreji jste o rok starší?

27.4.2017 v 8:01 | Karma článku: 17.91 | Přečteno: 1144 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Tomáš Flaška

České dráhy - nekonečný zmar

Párkrát se svezete a obdivujete komfort. Průvodčí se velice vylepšili. Ochota, úsměvy. Ale pak zase jednou narazíte a zjistíte, že se toho zase až tak moc nezměnilo.

24.6.2017 v 11:38 | Karma článku: 20.53 | Přečteno: 406 | Diskuse

Libor Čermák

Pěší výlet Čertovou brázdou

Protože už panuje letní atmosféra, vydal jsem se na další pěší výlet tentokrát do Posázaví. A to přímo do samotného města Sázava. A pak lesy stále na sever. Kopíroval jsem tak prastarou cestu zvanou Čertova brázda.

24.6.2017 v 4:57 | Karma článku: 13.56 | Přečteno: 289 |

Jan Tomášek

Frankfurt 1998

„Podle fotek to tam vypadá jako někde v Atlantě“ projevoval nadšení kámoš, se kterým jsme se chystali do nejameričtějšího města Německa, ne-li celé Evropy.

23.6.2017 v 22:20 | Karma článku: 6.47 | Přečteno: 171 | Diskuse

Jan Tomášek

Brémy a Východní Frísko 1999

Cílem tohoto prodlouženého víkendu byla cesta na sever Německa až k hranicím s Holandskem, kde se nachází zemička zvaná Východní Frísko...

23.6.2017 v 17:28 | Karma článku: 8.12 | Přečteno: 196 | Diskuse

Lucie Plicová

Fagaraš, rumunské větrné hory

"Fagaraš, Větrné hory, na severu mlha, na jihu travnaté a skalnaté srázy, mezi nimi ostrá hranice... vlny, vichry a déšť na pustém, skalami vroubeném urlejském jezeru...Nekonečné dny pochodu nahoru a dolů."

23.6.2017 v 15:10 | Karma článku: 13.47 | Přečteno: 204 | Diskuse
Počet článků 91 Celková karma 15.80 Průměrná čtenost 1295

Jsem rychlocestovatel. Kladu důraz na první dojmy. Ujel jsem 1700 kilometrů v Sýrii za necelé 3 dny a mám pocit, že jsem viděl vše podstatné. Jel jsem na otočku do Japonska - když říkám na otočku, myslím tím na oběd. Mám rád dopravu, dopravní prostředky, letiště, letadla, vlaky, lodě, a hlavně auta. Jsem jedním z prvních Čechů, který si půjčil auto (bez ozbrojeného doprovodu) v Iráku. Na týden jsem dal do zástavy pas bossovi místní maf..., prostě jakémusi kápovi na Jávě, jenom abych ji mohl projet autem. Mým dlouholetým snem byla Severní Korea, což se mi v roce 2015 splnilo. Ve zkratce: Mé okolí si občas myslí, že jsem blázen. V posledních letech mi učaroval volant. Účastnil jsem se rally Budapešť-Bamako, s projel všechny státy USA, a na otočku vyrazil na Nordkapp.

Cestuji pokud možno nalehko, a pokud možno co nejlevněji. Nevyhýbám se stanu (ale nerad ho tahám na zádech), pokud si to situace žádá, nepohrdnu (pokud najdu voucher na 90% slevu) ani pětihvězdičkovým hotelem.

Opuštěná místa, místa, kam se nejezdí, to je moje. Černobyl, KLDR, Afghánistán, Mali...

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.