Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nakoukání do Lukašenkistánu

4. 10. 2016 8:13:00
Jen málokterá země v Evropě je natolik uzavřená, že tam v podstatě nikdo nejezdí. Už jen dvě poslední země v Evropě požadují po Češích víza. Do Ruska se ale i tak jezdí. Do Běloruska jen výjimečně. O důvod víc tam vyrazit.

Od mistrovství světa v hokeji v roce 2014 je o Bělorusku slyšet jen zřídka, a když, tak v souvislosti s Lukašenkem. Lukašenko a Putin, Lukašenko a Minská dohoda, Lukašeno kosí vysokou trávu, Lukašenko a Gérard Depardieu, Lukašenko na světové scéně prosazuje svého syna. Zřejmě nechce skončit jako Islam Karimov bez nástupce. Sem tam něco o podezřelých volbách, potlačené demonstraci ale jinak... nic. Lukašenkistán.

Protože režimu úplně přispívat nechceme, dlouho jsme se Bělorusku vyhýbali. Jednou doslova, protože hlavní cesta z litevského Vilniusu do polského Białystoku vede přes Bělorusko, a tak jsme objížděli zmíněný úsek přes litevský Kapčiamiestis po štěrkové lesní cestě. Ale to je dávno a teď se otevřela nová možnost, jak se do Běloruska podívat. Poměrně nedávno byl pro turisty, pěší a cyklisty, otevřen hraniční přechod Pererov v Bělověžském pralese, a to bez víz. Teoreticky je potřeba pojištění (nemáme) a vstupenka do národního parku. Tu taky nemáme, přestože jsme zaplatili online - mailem ale nepřišla, a když jsme se po ní sháněli, napsali nám, že se nic neděje, že nás pustí i bez ní.

No tak jo, zbývá zajistit si na polské straně kola a před devátou už si to šlapeme na hraniční přechod. Běloruský pasovák se shání po pojištění, o kterém nám předem neřekli, ale neřeší to, razítko a jsme v Bělorusku. Větší problém je s vstupenkami do parku, ty jsou sice v systému na pokladně vidět, ale byrokratický proces jejich získání je poměrně zdlouhavý. Navíc tady nejsme první skupinka, paní na pokladně pro několik Poláků zařizuje autobus, který tady na ně měl čekat, ale nečeká. Naštěstí ale všechny skupinky před námi jsou starší ročníky a se slečnou na pokladně se bez problémů, stejně jako my, dohovoří rusky. Slečna mluví spisovně, jasně, pomalu, a funguje to. Žádné pokusy o angličtinu jsem v Bělorusku nezaznamenal.

Další skupinka Poláků na kolech lístky předem vůbec neřešila, tak platí až tady, na místě. Jde to, a jde to i kartou. Bankomat ani směnárna na přechodu není, teoreticky by se asi daly vyměnit peníze na polské straně, v Bělověži. Ale nebylo to třeba, všude jsme platili kartou. No všude... na recepci dostáváme naše předplacené lístky na farmu Dědy Mráze, do muzea a do "zoo", k výběhům lesních zvířat. Na místě bychom si je asi mohli koupit, ale tam by to chtělo hotovost.

Po cca hodině, kterou jsme strávili na hranici a v pokladně, odjíždíme do vnitrozemí. Nikoliv hluboko, máme mapku kam smíme, a kam už nesmíme. V podstatě nesmíme opouštět park. Oproti Severní Koreji nám ale nikdo nekouká přes rameno, neřeší, co děláme a co fotíme. Navíc tady nevyčníváme, Čecha na kole od Bělorusa na kole prostě není poznat. Auta zde jezdí jenom sporadicky, spíše služební parková, ale cesty jsou dobré, bez děr, asfaltové, a park není zrovna hornatý, i když lehké převýšení nahoru a dolů je občas třeba překonat. Polská kola nejsou úplně v ideálním stavu, trošku dofouknout, namazat a jelo by se líp. Ale jde to.

Značení trochu vázne, takže dům Dědy Mráze chvilku hledáme. A pak i nacházíme, dokonce zdarma dostáváme perník ke svačině a procházíme areál. Není to osamocená stavba jako ve filmu, ale je tady hodně jiných dřevěných staveb a poměrně stylové a vkusné atrakce pro děti.

Pokračujeme k výběhům místní zvířeny, na které sice máme lístek (asi za 25 korun), ale výběhy jsou volně přístupné a nikdo lístky nekontroluje. Před vesnicí Kamenyuki je muzeum, není velké, ale je velmi moderní. Vycpaná zvířata v lese, v různých ročních obdobích, velmi realistické. Vstupenky máme už od přechodu, takže nemusíme nic kupovat.

Zjišťujeme, že vesnice Kamenyuki je v podstatě rozdělená na dvě části. Jedna je v parku, tam se můžeme svobodně pohybovat. Jsou tady asi tři restaurace, nějaké krámky se suvenýry, ale asi by to chtělo místní rubly. Líbí se nám restaurace "Sosny", karty tam berou, ale o půl druhé místního času už nevaří. Tak ochutnáváme jenom místní pivo a nejkratší cestou míříme k přechodu. Nejkratší cestou je to asi 15 kilometrů. V pokladně parku kupujeme suvenýry, a vracíme se do Polska.

Boratovo nakoukání do Ameriky, JúEsendEj, trvalo déle a viděl toho víc. My jsme nakoukali, kam se v rámci omezeného času dalo. A omezeného prostoru - do mimoparkové části Kamenyuků vedla cesta přes bránu hlídanou poměrně značným množstvím vojáků. Prý se tam smí, ale kdo nám zaručí, že se dostaneme zpátky - lístky na všechny atrakce jsme už rozdali. A na nějaké handrkování čas není - cesta domů je ještě dlouhá.

Máme lehké podezření, že celý park je taková lehká šaráda, Potěmkinova vesnice, ve stylu KLRD. Ale nevíme. V budoucnu se mají v Bělorusku otevřít pro turisty další místa, mimo jiné i příhraniční města Brest a Grodno. Tak uvidíme, ve městech snad budeme moci použít i jinou dopravu než kola, po více než padesáti ujetých kilometrech nás totiž pěkně bolí zadek...

Autor: Aleš Gill | úterý 4.10.2016 8:13 | karma článku: 19.76 | přečteno: 1071x

Další články blogera

Aleš Gill

Pět hodin v Kataru

Už jsem to několikrát psal: jsem – mimo jiné – sběratel zemí. Takže když se naskytla šance podívat se cestou do Afriky do Kataru, země s pořadovým číslem 87, nemohl jsem ji promarnit. Byť to bylo na pouhých pár hodin.

20.6.2017 v 8:03 | Karma článku: 14.89 | Přečteno: 560 | Diskuse

Aleš Gill

Cola s máslem a nejlepší botswanská zkratka

Optimální cesty občas nejsou úplně ty nejlepší nebo nejkratší. Ukazatele z Ostravy na Hradec a opačně sice vedou po cestě nejkratší (I/11), ale zdaleka ne nejrychlejší. Na jednu takovou "zkratku" jsme narazili i v Africe.

1.6.2017 v 7:33 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 302 | Diskuse

Aleš Gill

Vzpomínky na předválečnou Sýrii

Když mě Radim Targosz, ředitel jazykové školy v Ostrově nad Ohří, požádal, zda bych jim mohl do nového časopisu napsat článek o zajímavé zemi, kterou jsem navštívil, dlouho jsem neváhal, a kývnul. Pak jsem ale váhat začal.

15.5.2017 v 12:02 | Karma článku: 20.12 | Přečteno: 491 | Diskuse

Aleš Gill

V Koreji jsem o rok starší

Korea není úplně středem zájmu cestovatelů ze západního světa. Řešíme slovní (zatím) přestřelky Washingtonu a Pchjongjangu, ale málokdo se o korejský poloostrov zajímá blíže. Věděli jste třeba, že v Koreji jste o rok starší?

27.4.2017 v 8:01 | Karma článku: 17.91 | Přečteno: 1144 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Tomáš Flaška

České dráhy - nekonečný zmar

Párkrát se svezete a obdivujete komfort. Průvodčí se velice vylepšili. Ochota, úsměvy. Ale pak zase jednou narazíte a zjistíte, že se toho zase až tak moc nezměnilo.

24.6.2017 v 11:38 | Karma článku: 20.53 | Přečteno: 406 | Diskuse

Libor Čermák

Pěší výlet Čertovou brázdou

Protože už panuje letní atmosféra, vydal jsem se na další pěší výlet tentokrát do Posázaví. A to přímo do samotného města Sázava. A pak lesy stále na sever. Kopíroval jsem tak prastarou cestu zvanou Čertova brázda.

24.6.2017 v 4:57 | Karma článku: 13.56 | Přečteno: 289 |

Jan Tomášek

Frankfurt 1998

„Podle fotek to tam vypadá jako někde v Atlantě“ projevoval nadšení kámoš, se kterým jsme se chystali do nejameričtějšího města Německa, ne-li celé Evropy.

23.6.2017 v 22:20 | Karma článku: 6.47 | Přečteno: 171 | Diskuse

Jan Tomášek

Brémy a Východní Frísko 1999

Cílem tohoto prodlouženého víkendu byla cesta na sever Německa až k hranicím s Holandskem, kde se nachází zemička zvaná Východní Frísko...

23.6.2017 v 17:28 | Karma článku: 8.12 | Přečteno: 196 | Diskuse

Lucie Plicová

Fagaraš, rumunské větrné hory

"Fagaraš, Větrné hory, na severu mlha, na jihu travnaté a skalnaté srázy, mezi nimi ostrá hranice... vlny, vichry a déšť na pustém, skalami vroubeném urlejském jezeru...Nekonečné dny pochodu nahoru a dolů."

23.6.2017 v 15:10 | Karma článku: 13.47 | Přečteno: 204 | Diskuse
Počet článků 91 Celková karma 15.80 Průměrná čtenost 1295

Jsem rychlocestovatel. Kladu důraz na první dojmy. Ujel jsem 1700 kilometrů v Sýrii za necelé 3 dny a mám pocit, že jsem viděl vše podstatné. Jel jsem na otočku do Japonska - když říkám na otočku, myslím tím na oběd. Mám rád dopravu, dopravní prostředky, letiště, letadla, vlaky, lodě, a hlavně auta. Jsem jedním z prvních Čechů, který si půjčil auto (bez ozbrojeného doprovodu) v Iráku. Na týden jsem dal do zástavy pas bossovi místní maf..., prostě jakémusi kápovi na Jávě, jenom abych ji mohl projet autem. Mým dlouholetým snem byla Severní Korea, což se mi v roce 2015 splnilo. Ve zkratce: Mé okolí si občas myslí, že jsem blázen. V posledních letech mi učaroval volant. Účastnil jsem se rally Budapešť-Bamako, s projel všechny státy USA, a na otočku vyrazil na Nordkapp.

Cestuji pokud možno nalehko, a pokud možno co nejlevněji. Nevyhýbám se stanu (ale nerad ho tahám na zádech), pokud si to situace žádá, nepohrdnu (pokud najdu voucher na 90% slevu) ani pětihvězdičkovým hotelem.

Opuštěná místa, místa, kam se nejezdí, to je moje. Černobyl, KLDR, Afghánistán, Mali...

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.