Útěk z vězení
To není začátek, a rozhodně ani konec béčkového filmu, je to spíš pocit každého, každé skupiny, která se někdy rozhodla absolvovat únikovou hru.
Princip je jednoduchý, jste zavření v místnosti, nebo několika místnostech, a musíte najít východ, klíč od východu, nebo splnit nějaký úkol v časovém limitu, nejčastěji 60 minut, abyste vyhráli. Jinak vám usekn... nebojte, nic se nestane, prostě a jenom nevyhrajete. Můžete hledat poklad, bojovat s nástrahami tajemného šílence, dostat se z laboratoře bláznivého vědátora, polstrované místnosti doktora Chocholouška nebo prostě a jednoduše utéct z vězení, tak jako zrovna my nedávno v Pardubicích.
Před vstupem do místnosti dostanete použení o pravidlech, která jsou vždy více méně stejná. Kolik máte času, které věci nehrají (obvykle zásuvky, elektroinstalace), obvykle je možné použít každý předmět jenom k jednomu účelu a pak se jím není třeba zabývat. A úplně vždycky vám seberou mobily, abyste si nemohli pomáhat baterkou, hledat věci na Internetu, volat příteli na telefonu a podobně. Prostě podvádět. Všechno, co potřebujete mít a vědět - a nenaučili vás to v mateřské škole - v místnosti najdete. Je tam tma. Hledejte baterku. Je tam zamčená truhla. Hledejte klíč. Kde a jak, to už nechám na vás.
Dlouho jsem měl za to, že doménou únikových her je Praha a nikde jinde po republice nic takového neexistuje, ale není tomu tak, fenomén únikových her se šíří a existují skupinky, které se na "útěkovou turistiku" specializují a tak i do zmíněných Pardubic dojíždějí lidi i z větší dálky. Pokud jsou v Pardubicích místnosti tři, pak jsou jich po republice, mimo Prahu předpokládám desítky, a další desítky po Praze. Nezjišťoval jsem si přesná čísla a možná to ani nejde - nové stále vznikají. Zajímavý cíl cesty pro jedny, pro jiné teambuilding po práci - obvykle se z "vězení" utíká ve čtyřech nebo pěti.
Trocha historie: Únikové hry nejsou nic nového, jsou tady s námi už pár let, ale čekal jsem, že na západě budou mít historii delší. Není to tak, první začaly vznikat teprve před deseti lety a nejprve v Asii, hlavně v Japonsku, a přes Spojené Státy si našly cestu do celého světa, i k nám.
Pardubické vězení bylo pro mě celkově pátou zkušeností, první čtyři byly všechny ve Lvově, kde jsme měli na dva dny naplánované čtyři místnosti rozházené různě po městě, takže jsme spojili příjemné s užitečným a město si poměrně dost prochodili. Nebo jsme alespoň chtěli, bylo ale deset pod nulou a byli jsme rádi za každou kavárnu po cestě, kde jsme se mohli na chvíli ohřát. V samotných místnostech u to pak bylo o rychlém rozmrznutí svalů a zahřátí mozkových závitů na provozní teplotu, protože to není jednoduché.
Úkoly a jednotlivé místnosti popisovat nemůžu a nechci. Každá je jiná, každý autor je originál a tak se nám zatím nestalo, že bychom se nudili a úkoly se opakovaly. Je prostě třeba si to vyzkoušet na vlastní pěst. Nebojte se nějakého záseku, samozřejmě si můžete zkusit vyhrát bez nápovědy, ale obvykle je k dispozici vysílačka nebo jiný způsob komunikace s obsluhou místnosti, která vám poskytne malou nápovědu nebo napoví správný směr vaší dedukce.
V tom se trochu projevila nevýhoda lehké jazykové bariéry při naší výpravě do Lvova. Obsluha sice mluvila vždycky anglicky, ale nikdy perfektně (a my taky ne), a kvalita spojení v kombinaci s tématickou hudbou, která v místnosti obvykle hraje a dokresluje atmosféru, udělá své.
Při posledním útěku, který jsme absolvovali minulý týden, jsme to prostě nestihli. Chyběla nám tak minuta. Místnost byla plná... no plná není možná to správné slovo, ale obsahovala poměrně dost slepých uliček, předmětů, o kterých jsme si byli jistí, že nás vedou k cíli, jenže nevedly. I takové věci se stávají. A pak tam byly věci, které nám prostě nedošly. Nevadí. Tak zase příště, a je jedno, jestli to bude v Praze, Lvově, Pardubicích nebo třeba Osace. Protože je to sranda, je to výborný doplněk poznávání místního prostředí, kultury... a trochu i vhled do myšlení místních lidí.
A hlavně proto, že příště to za tu hodinu stihnout prostě musíme!
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 245
- Celková karma 16,93
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.