Reportáž psaná za volantem - druhá část

První část jsem psal opravdu ve Státech, prostě jsem jeden den nemohl dospat nebo šel spát později. Pokračování s odstupem už ale vzniká na rodné hroudě. Tři týdny jsem čtenáře nechal trčet v severozápadním cípu Nového Mexika...

Dálnice z Tulsy do Albuquerque utíkala jako voda. Je skoro rovná, z velké části je na ní stejná povolená rychlost, na jakou jsme zvyklí, tj. "stotřicítka" - osmdesát mil v hodině. Rozdíl je v tom, že když u nás jedete stotřicítkou, tak díky různým omezením, kamiónům předjíždějícím své pomalejší kolegy osmdesátkou v kopci a častým zatáčkám, které vás nutí trochu ubrat, ujedete stotřicítkou kilometrů za tu hodinu tak sto deset. Tady sto třicet. Roli v tom jistě hraje i jakási vesmírná směrnice, která přikazuje výrobcům aut, aby rychloměr ukazoval sto třicet, přestože jedete tak sto dvacet dva. Vesmírné směrnice ale v USA neplatí.

Jednoduše řečeno, překonat 500 kilometrů trvá čtyři hodiny i se zastávkou na benzín, pak další stovečka nebo dvě, a jsme v Albuquerque dříve, než jsme čekali. Tam někde volíme i náš dnešní cíl, město Farmington v onom zmíněném severozápadním cípu Nového Mexika. Vede tam již nikoliv dálnice, ale poměrně dobrá, byť místy klikatá, čtyřproudovka. Ale přece tam nebudeme v půl šesté? Koukám do mapy a navrhuji zkratku delší, za to horší cestou. Po horské silnici, která odbočuje z hlavní cesty do hor, a po nějakých padesáti mílích se vrací o kus dál na hlavní cestu. Trocha toho točení volantem, stromy, možná i sníh, pěkně strávené odpoledne, říkám si.

To zas byl nápad… nebyl náhodou můj? Prvních dvacet mil vede údolím, přes jakousi indiánskou rezervaci, přes několik vesnic. Dalších deset mil vede opravdu do hor, pořád do kopce, až někam do sedla na úrovni vrcholu Gerlachovského štítu. Dalších deset mil zase dolů, do údolí. Zbývá posledních deset mil, když zmizí asfalt. Cesta se nenápadně proměnila v solidní ujetou hlínu. Ale po dalším kilometru se ze slova "solidní" stává jenom prázdný pojem. Našimi lesy vedou kolikrát lepší cesty. Vypadá to, jako kdybychom špatně odbočili, ale nebylo kde. Koleje jsou hluboké a hlína je měkká. Tudy neprojedeme, ani to nebudeme zkoušet. Nejspíš tudy dnes totiž už nikdo další nepojede, aby nás z případného problému vytáhnul. Otáčíme, a s veškerou slávou se hodinu vracíme tam, kde jsme začali. Zkratka nahouby.

Druhý den ráno pokračujeme přes městečko Shiprock k hranicím s Arizonou. Ta je pro nás jenom desetiminutovým intermezzem před odbočkou k indiány spravovanému území - památníku Four Corners. Je to jediné místo v USA, kde se stýkají hranice čtyř států. Arizony, ze které jsme přijeli, Nového Mexika, Colorada, kam budeme pokračovat, a Utahu, kde budeme trávit zbytek dne. V podstatě jsme k památníku nemuseli ani zajíždět, a všemi státy bychom projeli tak jako tak, ale i tak sem musíme. Musíme ho objet kolem dokola, a navštívit tak čtyři státy v průběhu jediné minuty. Tak nějak to k našemu výletu patří.

Než jsme si stihli Four Corners nafotit, zvedla se taková vichřice, že jsme fakt rádi, že jsme zpět v autě a vyrážíme směrem pryč od černého mračna, které se k nám řítí. Začínám chápat, proč v USA jsou tornáda a v Evropě ne. V Evropě nejsou stakilometrové prázdné pláně bez stromů, kde by vítr mohl nabrat tak obrovskou rychlost a začít zmatkovat v kruhu. My už ale projíždíme Coloradem, a přes cestu, často i kapotu a střechu, se nám překulují trsy místních keříčků a trávy, jak to asi znáte z filmů z divokého západu. Jsou jich stovky, vítr je žene pouští jako starý klobouk v písničce Voskovce, Wericha a Ježka. Na rozdíl právě od westernů, kde se keříčky obvykle líně plazí prachem cesty, ty naše na asfaltce letí opravdu rychle a není jednoduché a často ani možné se jim vyhnout.

Po hodince se počasí trochu umoudří, pořád fouká, ale je to normální vítr, jako doma. A my se pomalu blížíme k dalšímu vrcholu naší cesty - místu, kde svůj běh Spojenými Státy sem a tam, podobný jako teď provádíme my, zakončil Forrest Gump. Nevěřím, že jste ho neviděli, nevěřím, že si ho nepamatujete. Když vidím ty vzdálenosti z auta, nechtěl bych to běžet. To místo je tak notoricky známé, a dokonce označené cedulí, že nejde přehlédnout. Vyhlídka z kopce na Monument Valley je jedno z míst, kam bych doporučoval se podívat každému. Krásná cesta, úchvatný výhled. Zastaví tady každé druhé auto, fotí se o sto šest. Fotíme a točíme i my, zpod kapoty vytahujeme nabrané keříky, a pak obracíme k východu. Dál do Monument Valley, to si necháme zase na jinou cestu - je lepší mít čtyřkolku, nebo alespoň o něco vyšší SUV. A to nemáme. Ale co bychom mohli projet, je Valley of Gods. Krásná šotolinová cesta se hodinu klikatí po výhledech, které si s Monument Valley nezadají, ale mají jednu výhodu. Nikdo tady nevybírá vstupné, neprodává zaručeně pravé falešné tomahawky, lapače snů, netlačí vás do projížďky na koni. Nikdo tady není. Údolí máme jen pro sebe. Za celou cestu jsme potkali u odbočky z asfaltky místního rangera, který nám potvrdil, že bez problémů se sedanem cestou projedeme, a pak jedno auto v protisměru. 

Miluji taková místa. Rozhled na kilometry do okolí, a tam nic. Jenom příroda. Skály, pláně, hory, údolí, a hlavně žádné domy, komíny, svítící skleníky a města. To jsem se ale zasnil, a na to není čas, přeci jenom jsme na cestě po 48 státech USA za 14 dní a času není nazbyt, navíc je dnes v plánu ještě národní park Arches, ke kterému je to dobré dvě hodiny cesty. Tady nás čeká jedno nemilé překvapení. Oproti všem místům, která jsme dosud navštívili - a jasně, výjimkou je New York - je tady lidí jak much. Stojíme ve frontě na vstupní bráně, poskakujeme dopředu asi 5 minut jako ve frontě na chorvatské mýtnici. Hledáme místo na parkovišti. Už jsem tady byl, pro Aleše je to ale premiéra, a tak mu chci ukázat to nejlepší, a zároveň chci vidět něco, co jsem minule nestihl. Aleš není zrovna atletický typ, a kdo mě zná, ví, že na nějaké dlouhé túry mě taky moc neužije. Ale snažím se denně pár kilometrů nachodit. Tak si celkem věřím. Vydáváme se na trek k oblouku Delicate Arch, který, pokud tam ještě není, by si rozhodně zasloužil umístění na předních příčkách žebříčku přírodních skvostů. Nad tím, co tady příroda vytvořila, zůstává rozum stát. Cesta sem, byť označována jako obtížná a na minimálně hodinu, je podle evropských měřítek lehká až střední, a za tři čtvrtě hodiny ji zvládnou i (české) děti. Jedním směrem, z parkoviště do kopce. Dolů je to snazší, ale lýtka dostanou zabrat.

Cesta nejdřív vede v podstatě po rovině mezi keři, pak po skále, která bude v létě krásně rozpálená, po dešti, jestli tady vůbec někdy prší, naopak pořádně kluzká. A pak už si zase moc nezastoupáte, trocha toho písku, nějaká ta skalní římsa (nebojte se, nic hrozného), a jste nahoře. U oblouku. Na jednom z nejkrásnějších míst nejen Utahu - ne nadarmo je i na jeho SPZkách - ale i celých USA. Vodní vír tady vytvořil jakýsi skalní trychtýř, nad kterým se tyčí právě Delicate Arch. A ten je opravdu veliký. Vždycky jsem si myslel, že je o hodně menší. V národním parku Arches jsou dvě vyhlídky, kam můžete dojet autem a kousek popojít, a uvidíte oblouk z dálky. Ale pravděpodobně větší dálky, než jsem myslel. Když jsem ho takhle před lety viděl já, měl jsem pocit, že jsem o moc nepřišel. A teď, když jsem konečně dorazil až sem nahoru, vím, že přišel. Krása.

Procházíme si ještě jeden trek, k Landscape Arch, je o hodně jednodušší, ale je špatné světlo a tak výhled ani fotky nestojí za moc. Zastavujeme na pár dalších vyhlídkách, ale slunce už se sklání k západu a my musíme vyrazit. Nevíme úplně, proč spěcháme, ale ukázalo se, že všechno má svůj důvod. Stihli jsme přijet na plánovaný hotel v hodině dvanácté - tedy přesněji řečeno v optimální čas, abychom stihli večeři v místní restauraci - konečně pořádný hambáč, tj. v restauraci, nikoliv řetězcovém fast-foodu, a pak taky bazén, který zavírá v deset. Konečně trochu relax po náročné cestě. Zítřejší úsek nebude z nejsnazších… ale to už si nechám, trochu neplánovaně, na třetí pokračování. Trochu jsem se rozepsal a na jeden článek by to už bylo moc dlouhé.