Do Písku, na Maltu...

Češi jsou národem kutilů. A taky stavitelů, řídících se heslem "Můj dům, můj hrad". Často vyráží, o víkendech a jiných dnech volna, dle svých slov, "Do Písku", nebo "Na Maltu". Jel jsem se podívat, jaké to tam vlastně je.

V Písku jsem už kdysi byl, ale Malta pro mě byla velká neznámá. Ostrov někde ve Středozemním moři, nejmenší stát EU, mluví se tam snad anglicky, ale nic moc víc jsem o ní nevěděl. Sem tam někdo z mých známých tam studoval angličtinu, já jsem o tom kdysi taky uvažoval, ale tehdy zvítězil Londýn a tak se cesta na Maltu pořád odkládala na neurčito. Vyšlo to až letos v lednu. Na jeden a půl dne.

Jako obvykle nikdo nechápal, proč jedu na jeden a půl dne na Maltu, když bych na krásy ostrova potřeboval určitě alespoň týden. Když si Maltu ale porovnám, tak to zas tak nesmyslně nevypadá. Je stejně velká jako okres Karviná, tj. moje domácí kolbiště, jeden z našich nejmenších a nejhustěji zalidněných okresů. Hustota obyvatel Malty je ale téměř dvojnásobná. Hlava na hlavě. Oproti Fuerteventuře, kde jsem byl cca před rokem, je ostrov pětinový. A Fuerteventuru jsem projel za dva dny křížem krážem. Tak co na té Maltě všichni mají? Začínalo mě to lákat, a když se objevila vhodná letenka...

Přistáváme v pátek po setmění, a po prohledání opravdu celého letiště nalézáme půjčovny aut asi 5 metrů od místa, kudy jsme opustili prostor výdeje zavazadel. Stane se. Usedám vpravo, tj. za volant, a snažím se vybavit si úskalí jízdy po levé straně cesty. Někdy o tom budu muset napsat samostatný článek.

Malta je zřejmě rájem vyznavačů Olympijských her a vůbec kruhů všeho druhu, protože jsme snad nenašli jediný souvislý úsek cesty delší než jeden kilometr, který by nějakým tím kruhem nezačínal nebo nekončil. Kruhový objezd na každém rohu. Více, než v Anglii, a to je co říct. Taky je všude povolená maximálně osmdesátka, ale i ta spíše jenom výjimečně, obvykle totiž jedete městem nebo vesnicí a tedy do padesáti za hodinu. A na jednom z kruhových objezdů byly dokonce i ty Olympijské kruhy.

Slabou půlhodinku překonáváme dvacet kilometrů z letiště na hotel tmou tak silně ozářenou pouličním osvětlením, že jsem několik kilometrů nezaregistroval, že mám zhasnutá světla. Kolem deváté přijíždíme na hotel, no tedy hotel, na dvě noci jsme si rezervovali byt na západním cípu ostrova, v městečku Mellieha. Za bratru křesťanských 5€ na osobu a noc. Jsme čtyři, máme tři ložnice a obývák s kuchyňským koutem. A dvě koupelny. Jak již to tak ve středomoří bývá, nemáme topení, a protože je leden a venku "mrzne až praští", tj. na místní poměry je třeba jenom 10 stupňů ve dne, v noci možná i méně, nemáme zrovna úplně teplo. 

Ráno vyrážíme trajektem na ostrov Gozo, který by podle dostupných informací měl být zajímavější, než samotná Malta. A asi na tom něco bude. Špatně se to hodnotí, je zima, leje jak z konve, a fouká pořádný vítr, ale zase to má tu výhodu, že nikde nikdo není. Ani místní, ani turisti. Ani auta. Jezdíme si sami, parkujeme sami, sami se procházíme kolem pobřežních skalních útvarů. Počasí se umoudří až před polednem, to máme ale v plánu aktivity v centru, kde ani tolik nefouká, ani tolik neprší, a ani nám to tolik nevadí. Procházíme si centrum Victorie, hlavního města Goza, jeden nebo dva kostely, a v nedalekém městečku Xaghra navštěvujeme dvě jeskyně, objevené při kopání studen. Není tak úplně s podivem, že jedna má vstup na dvorku, a druhá prakticky z obýváku rodinného domku. Zajímavé.

Zajímavé a levné, na rozdíl od megalitických chrámů, jejichž rozvaliny se občas po Maltě rozvalují, dostaly se na seznam UNESCO a za vstupné na těch několik míst bychom dali víc, než nás stojí celý víkend s ubytováním, autem, benzínem i jídlem, vyjma letenek. Ani Stonehenge mě za srdce nevzalo, a podle fotek a Visitor center se s ním maltské památky nemohou srovnávat. Vždy mě zajímala spíš současnost než historie, já vím, jsem buran, ale na šutry mě prostě neužije.

Vracíme se na Maltu, tentokrát platíme za trajekt - platí se jenom směrem z Goza na Maltu - ale z nějakého důvodu platíme tarif pro místní. Cizinci platí cca dvakrát tolik. No nevadí nám to, asi nikdo nepředpokládal, že by se v půlce ledna pro Maltě mohl prohánět turista. Ti sem přece jezdí v létě, které je tady sice asi dlouhé, může to tady být fajn na válečku na pláži třeba od dubna do října, ale v lednu přecijen... jsme divní. Ale to nevadí.

Na trajektu se zabýváme studiem jazyka, tedy při vší slušnosti odposloucháváme místní. Čekal jsem, že angličtina je na Maltě rodný jazyk, a maltština je spíš takové hobby, tradiční jazyk, něco jako velština nebo irština, nebo možná i rodný jazyk, ale vesměs všichni mluví anglicky. To sice mluví, ale ne nutně dobře. Všechny cedule a oficiální nápisy jsou v maltštině, naopak všechny reklamy jsou v angličtině. Když se Malťani baví mezi sebou, tak vždy maltsky. A to je tedy jazyk k pohledání. Chvilku to zní jako arabština. Chvilku bych nepochyboval, že poslouchám italštinu. A do toho ještě motají spoustu anglických slov...

Projíždíme jižní pobřeží Malty, chodíme po útesech, vyhýbáme se dalším oploceným šutrům se vstupným a pomalu se začíná stmívat. Vracíme se na ubytko a jdeme hledat nějakou tu místní restauraci. Kuchyně je středomořsky-italská, takže jdeme na pizzu. Výborná. Super restaurace, kuchyně je přímo mezi stoly, takže vidíme celý proces od zadělávání těsta, krájení surovin, nakládání surovin, pečení, přehazování z jedné pece do druhé - jsou tady čtyři pece po čtyřech pizzách každá. A ta porce. Takhle naloženou pizzu hned tak někde nedostanete. Jestli se na Maltu někdy vrátím, tak si zase zajdu na pizzu.

Druhý den máme čas do dvanácti, pak je třeba se odebrat na letiště. Máme štěstí, počasí se umoudřilo, všecho už máme suché a snad už znova nezmokneme. Po krátké zastávce u kostela v Mostě, tedy ne tom přesunutém kvůli těžbě, ale tom v maltském městě Mosta, přijíždíme do Valletty. Tedy ještě ne úplně do Valletty, ale do Sliemy, sousedního města, nebo spíše předměstí. Valletta samotná se nemá kam rozrůstat, město je na poloostrově, kolem jsou přístavy, a všechna předměstí kolem jsou považována za samostatná města. Jsou takové vlny, že mořská voda stříká do bazénů hotelů a jejich restaurací.

Parkujeme před bránou Valletty a procházíme si historické centrum. Opravdu zajímavé, připomíná chorvatské pevnosti jako Split, Šibenik nebo Dubrovník. A zároveň připomíná Manhattan nebo Karlín. Pravoúhlé ulice. A zároveň připomíná Žižkov, ulice jsou často tak příkré, že plynule přecházejí ve schody. Větší částí města nejezdí auta, jsou tady zajímavá zákoutí, schované kostely a pěkné výhledy na přístav. Valletta má své kouzlo. A balkóny. Barevné, uzavřené balkóny, vyčnívají do ulice a zvětšují tak svým majitelům životní prostor.

Z Valletty na letiště je to dobrých 10 minut cesty autem. Dáváme si půlhodinu, a tak máme na terminálu ještě nějaký čas dát si malý gáblík. Na Maltě se nám, přes nehostinné počasí, líbilo, v létě by to bylo asi lepší, ale zase by byly všude davy turistů. A to my neradi. Víc než pár dní bych tady asi netrávil - ve středomoří jsou zajímavější ostrovy, a na válení se v písku mě neužije. Takže příště už asi jinam. Třeba do toho Písku.