Severní pól pro chudé

Pokud si myslíte, že cesta na sever, na Špicberky, je něco jenom pro tvrdé polárníky a pro normálního smrtelníka je to něco nemožného a vzdáleného, jste na tom stejně, jako já ještě před dvěma lety. Věci se ale mění...

Severní pól, nedosažitelné místo, dříve vyhrazené pro pravé dobrodruhy, odolné jedince odhodlané pro splnění úkolu, průzkum bílých míst na mapě, vlastní slávu, dobrodružství nebo peníze nasadit vlastní životy. Dnes místo, kam vozí zkušení polárníci majetné turisty vrtulníkem. Ti nenasazují životy, ale zaplatí si polárnické oblečení za minimálně desítky, spíše pak stovky tisíc, další stovky tisíc dají za "výlet" na severní točnu.

Nechci snižovat práci polárníků, kteří tam takto turisty vozí. Jsou to lidé, kteří si tak vydělávají na své hobby, svou práci, lidé, kteří posouvají vědění o naší planetě, zejména jejích nedostupných koutech, dále a dopředu. Ještě donedávna pro mě byly pojmy jako Severní pól, Špicberky, Grónsko a Severní ledový oceán v podstatě synonyma. Nedostupná místa daleko na zamrzlém severu, nic pro běžného turistu. Bílá území na mapě, kde sice nežijí přísloveční lvi, ale lední medvědi, a já, a zejména já, který, zvyklý na "tuhé" pražské zimy - tři centimetry sněhu, a u Muzea čtyři - ani nemám pořádné zimní boty, sem nepatřím. Nebýt bláznů v polárnických bundách, Petra Horkého, Vaška Sůry a dalších moderních Amundsenů, Běhounků a Welzlů, kteří spí ve stanu v mínus čtyřiceti, chodí na běžkách po Špicberkách nebo Antarktidě, zasedají v porotě o Miss Pólu chladu, tykají si s Dědou Mrázem a umí o tom poutavě vyprávět a psát, sám bych se na podobná místa asi nikdy nevypravil, protože bych o podobných destinacích ani neuvažoval.

Ale pak přišel zlom. Zjistil jsem, že takové Grónsko je turistům poměrně otevřené. Ale letenky tam nejsou zrovna levné. Ale takové Špicberky, to je jiná ledová káva. Nejsou to jenom ostrovy pro desítky badatelů, ale žijí tam normální lidé. Je tam letiště, pošta, supermarket a fungují tam mobilní telefony. Nevrtalo mi to hlavou dlouho, a za pár tisíc jsem nakoupil letenky. Věřte nevěřte, ale výlet do nejsevernějšího města na světě na 78° severní šířky, tisíc a tři sta kilometrů od severního pólu, se dá pořídit za nějakých sedm tisíc. Korun, nikoliv euro.

Jasně, někde musíme bydlet, ale na těch pár dní stačí stan. Místo na stan v kempu sice stojí tolik jako u nás tříhvězdičkový hotel, ale je to jediná investice. Nějaké jídlo si bereme s sebou - Špicberky jsou pod správou Norska, které je samo o sobě extrémně drahé. A Špicberky jsou drahé i pro normálního Nora. Až na alkohol, ten je tady paradoxně levnější než v supermarketu v Oslu.

A tak jsme vyrazili, bylo nás pět. Pět bláznů, kterým nevadilo pár dní nepohodlí, vyměnili své pohodlné domovy za ne až tak pohodlné karimatky na břehu Severního ledového oceánu, a v některých případech se v něm i koupali. A světe div se, nebyl to takový extrém, jak jsme čekali. V červenci se denní i noční teploty (byl polární den) vody i vzduchu pohybovaly kolem pěti až deseti stupňů. Nad nulou. Měli jsme štěstí, moc nefoukalo, nepotřebovali jsme žádné polární oblečení, ani high-tech spacák za deset tisíc. 

První den jsme měli na rozkoukání. Když je pořád světlo, není to problém. Kemp je hned u letiště, takže stačí seběhnout z kopce, domluvit si místo s Ruskama, které kemp vedou, a můžete i využívat sice spartánského, ale přeci jenom na místní poměry luxusního zázemí, jako je sprcha s teplou vodou, malá jídelna a kuchyně. A když jste opravdoví extrémisti, můžete se v deset večer vrhnout slunci vstříc do vln oceánu. A dostanete certifikát. Papíry na hlavu. Nikdo normální by do té vody nevlezl. Ale zase - proč ne? Měla deset stupňů, a naše přehrady někdy začátkem dubna na tom nejsou o moc líp.

Kdo se pohybuje mimo hlavní město, Longyearbyen, by s sebou měl nosit pušku. Ne nějakou vzduchovku, ale bambitku na medvědy. Žije jich totiž tady, na Špicberkách, víc než lidí. To ale není až takový problém - plocha souostroví je totiž podobná jako rozloha ČR, ale žijí zde trvale necelé tři tisíce obyvatel. Z toho ještě většina v hlavním městě. A tak i my si musíme flintu obstarat. Není to takový problém, pokud máte zbrojní průkaz z jakékoliv země EU evropský zbrojní pas, bude vám uznán i tady. Pokud ho nemáte, můžete si požádat o glejt místního guvernéra, a zbraň vám bude vydána taky. Samozřejmě po zaplacení půjčovného, norsky tradičně nikoliv malého.

Následuje školení, jak s historickou flintou zacházet, a v neposlední řadě informace o následcích, pokud ji budete muset použít. Medvěd je chráněný, a zabít nebo zranit ho můžete pouze v nutné sebeobraně. I tak bude vyšetřování, možná pár dní ve vazbě... Takže s puškou žádné blbosti.

A když projdete úvodním školením a budete mít štěstí, nebo spíše smůlu, dostanete originální zbraň z arzenálu Wehrmachtu, s hákovým křížem a sériovým číslem. Letitý Mauser stále funguje, jen má oproti moderním zbraním drobné problémy s nadváhou. Na začátku a v cíli našeho nejdelšího treku s medvědobijkou hrdinně pózujeme objektivům, na konci asi dvacetikilometrového slézání strmých svahů po málo a spíše vůbec značených či vyšlapaných stezkách už je to přítěž, kterou na zádech nikdo moc nechce. 

Nikdo nemá problémy s tím, že by ve stanu za jasného slunce neusnul. Jsme tak utahaní, že bychom spali uprostřed kotle fanoušků Sparty při derby pražských S. Druhý den už ale máme naplánovaný další výlet. Sice za pár tisíc, ale pořád se pohybujeme v řádech, které si běžný pracující smrtelník může dovolit. Jedeme výletní lodí, původně asi rybářskou, do městečka Pyramida. Ruské osady, která je nejsevernějším turistům snadno dostupným místem na planetě. Města, které ruské hornické party a jejich rodiny (celé Špicberky byly zalidněné hlavně kvůli uhlí) opustily. Město bylo v roce 1998 opuštěno prakticky ze dne na den, z Moskvy přišel příkaz, že se mají všichni nalodit na loď, která ráno odjíždí. Konec. A tak je dnes město podobné například černobylské Pripjati. Město duchů, jen bez radiace. Dnes tam žije pár Rusů, kteří udržují v chodu místní hotel, kde se občas pár turistů ubytuje, a dělají průvodce. Pod jejich moudrým vedením tak uvidíte například místní kino, tělocvičnu a kulturák v jedné osobě, tedy budově. Uvidíte nejsevernější sochu Lenina nebo nejsevernější klavír.

Cestou zpět jsme viděli ledovce, velrybu, roztodivné ptactvo, ale pořád žádný lední medvěd. No nevadí, lepší je ledního medvěda nevidět, než jím být sežrán. Ale je to dobrý důvod se sem vrátit. Třeba, někdy, v zimě. Na pozorování polární záře. Jsme zpět v Longyearbyenu a čeká nás už jenom jeden trek a pak cesta domů. Fotíme nejsevernější bankomat, kostel a poštu, ale nejsevernějších věcí je tady víc. Severněji je, kromě opuštěné Pyramidy a nějakých dočasných výzkumných stanic, už jenom vesnice Ny Alesund, s nějakými padesáti obyvateli, a moc občanské vybavenosti tam zřejmě nebude.

Stejně je to zvláštní situace. Nedávno jsem viděl dokument o letadle, které dosahuje hranice vesmíru. Místa, kde už nevidíte oblohu modrou, ale černou. Výše, než posádka letadla, už jsou jenom čtyři lidé na vesmírné stanici. A my jsme to měli podobně. Severněji než my nebylo ze sedmi miliard obyvatel naší modro-zelené planety více než sto. Je to zajímavý pocit... a tak netrvalo ani rok, a začal jsem osnovat plán dobytí jižní točny. Tedy opět ne přímo pólu, ale místa, kde můžu zažít stejný pocit. Nejjižnějšího snadno a relativně levně dostupného místa na Zemi.

Foto: Aleš Gill, Vítězslav Popelka