Měl jsem pravdu, ale jen částečně. Autobus OK, provoz limitně blížící se nule, ale ty co se týče dálnic... no čtěte dál. Nikdo to před námi nezastíral, že není možné koupit si auto. Prostě to z nějakého důvodu nejde, jediný způsob, jak může běžný Severokorejec k autu přijít, je dostat ho z vyšších míst za zásluhy (a pak můžeme pochybovat, že je to běžný Severokorejec), nebo jej dostat od příbuzných v zahraničí. To se nám moc nezdá, moc si nedovedeme představit situaci, že vám v poštovní schránce přistane výzva k převzetí balíčku, přijdete na poštu a hle, on tam meďour v krabici. A pokud ano, budete režimu hodně podezřelí, nevím, jestli bych chtěl žít v KLDR s razítkem na čele "na tohohle pozor, chodí mu poštou ze zahraničí auta".
Taky jsme v KLDR viděli jen dvě reklamy na auta, v obou případech místní provenience. Jednu nedaleko městského cirkusu, druhou na výpadovce na letiště. Žádné jiné reklamy, ani na auta, ani na nic jiného, jsme neviděli. Samozřejmě kromě "reklam" na sjednocení, lepší život pro děti, a reklamu na Kima a Kima. Možná to ani reklamy nebyly, prostě "dívejte, náš průmysl zvládá udělat auto". A pak jsme samozřejmě viděli i hodně antireklam na proradné americké a japonské imperialisty, proti kterým je zaručený prostředek buď samopal, nebo rakety a hlavice. V tomto duchu se nesly i pohledy, které v naší skupině vzbudily největší reakce a taky byly často nakupovány a zasílány domů.
Ale zpět k dálnicím. Kdo jste viděli film "Vítejte v KLDR", nemůžete si nevzpomenout na staršího pána, který komentoval dopravní stavby slovy "Dát tomu trochu lepší povrch, a ty jejich dálnice by jim mohl závidět pomalu celý svět". No tak asi tak - nic není dále od pravdy. Projeli jsme od začátku do konce tři ze čtyř severokorejských dálnic, tu nejdelší, do Wonsanu, jsme neviděli, tak ji komentovat nemůžu, třeba je lepší, krásnější, širší a kvalitněj než zbývající tři, ale na základě svědectví jiných skupin a anglicky či polsky psaných blogů různě na internetu o tom dost úspěšně pochybuji. Omlouváme se naší D1, na té alespoň nenadskakujete a nemlátíte se hlavou o strop.
Hlavní ulice v Pchjongjangu, přinejmenším ty, po kterých mohl náš autobus jezdit, jsou v poměrně dobrém stavu. Jak vypadá povrch ulic na předměstích, a v zapadlých městech, nemůžu soudit, jezdili jsme po stále stejných ulicích, někdy i dvojnásobnou trasu, než byla nezbytně nutná k přepravě z nebo na hotel. Museli jsme projet tou správnou trasou, tou správnou Potěmkinovou vesnicí, kde mají domy opravené fasády, chodníky solidní povrch a dokonce cyklostezky. Nevím, zda je to nový vynález KLDR, ale nikdy jsem o cyklostezkách v KLDR nic nečetl a neviděl, tak mě to docela překvapilo. Druhá otázka je, zda by nebylo lepší jet po cestě pro auta, která má lepší povrch a ta auta tam jaksi... ne že nejezdí, ale jezdí velmi sporadicky. Ale to by bylo porušení pravidel, a to se v KLDR nedělá. Je li poblíž přechod, podchod nebo nadchod, nikdy neuvidíte Korejce přebíhat ulici. A to přesto, že po ní nic široko daleko nejede. Naopak, tam kde žádné sofistikované přecházecí zařízení není, se chodí i po dálnici, přes ni, tlačí se kára podél středového dělícího křoví, nebo se jede protisměrem na kole.
Jakmile jsme opustili Pchjongjang, všechno se změnilo. První dálnice, kterou jsme absolvovali, vede k bráně do demilitarizované zóny na hranici s Jižní Koreou. Častým omylem je, že vede do Soulu, ale není tomu tak. Stejně tak dálnice končící hraničním přechodem ze Soulu na sever nevede do Pchjongjangu, ale do průmyslové zóny v Kesongu, a tam končí. Mezi Kesongem-městem a Kesongem-zónou vede jenom nějaká okreska. Dálnice není nějak speciálně široká, jak jsme čekali, každým směrem cca 10 metrů, což je tak akorát na tři pruhy nebo dva a odstavný. Pruhy tady ale nejsou, každý jede cestou nejmenšího odporu, povrch má totiž k dobrému daleko. Ani sjezdy a nájezdy na dálnici zdaleka neodpovídají tomu, co známe z EU nebo USA. Jedna fotka je za tisíc slov - prostě úzké, panelové, špatně postavené, stejně jako odpočívadla, která nemají nájezd a výjezd, ale jsou prostě připojené odbočkou v pravém úhlu, nemají žádné služby, prostě je to vybetonované parkoviště a nic navíc. Kromě jediného, které je přibližně v půlce cesty. To vypadá skoro jako u nás, a nad dálnicí parkoviště v obou směrech spojuje růžový nadchod s restaurací a WC.
Dálnice na jihozápad, do přístavu Nampo, je úplně jiná. Na rozdíl od "kesongské" dálnice nemá ve velké části dělící pruh zeleně, ale jedná se o jednolitý pás asfaltu o šířce možná čtyřicet metrů. V každém směru bych to odhadoval na šest pruhů, ty ale nejsou vyznačené, nebo možná kdysi byly (sem tam je nějaký pozůstatek vidět), ale obvykle je nakreslená jenom čára oddělující protisměr a často ani ta už není vidět. Všimli jsme si, že ač má dálnice mimoúrovňová křížení, bílá čára není zeď a dokonce i náš autobus z ní k ukázkové farmě odbočil doleva přes protisměr, nájezdem místo sjezdu. Něco, co by si u nás nikdo nedovolil. Uvažovali jsme, proč je dálnice tak široká. Pro použití jako záložní letiště - chápeme, to se dělalo i u nás. Ale proč po celé délce? Pro přesun armád z/do přístavu? Dálnice a tankodrom v jednom? V Nampu se dálnice zužuje a končí kruhovým objezdem. Nic tady nedává smysl.
Na výpadovce z Pchjongjangu směrem na Nampo je taky jediný modernizovaný úsek, cca 10 prvních kilometrů dostalo dělící pruh, ve směru na Nampo nový asfalt, čtyři namalované pruhy, pak byl jeden pruh zatravněn a krajní pás použit jako cyklostezka. Vypadá to nad očekávání dobře, asi takhle nějak jsem si představoval dálnice všechny. Ovšem protisměr, to je jiné kafe. Ten je teprve v rekonstrukci, a to je pravá Severní Korea. Stovky lidí s kladívky, motykami, krumpáči a lopatami rozbíjejí původní asfalt. Opravdu pohled za všechny peníze. A úplně nejhorší na tom je, že přestože opravený úsek má čtyři luxusní a široké pruhy, nejezdí se obousměrně po něm, ale pěkně každý po své půlce. Jedeš ráno do práce po kvalitním asfaltu? Jen počkej, zajíci. Odpoledne se budeš po pravém tankodromu motat mezi pracujícím lidem rychlostí tak maximálně deset kilometrů v hodině, hrabat výfukem o zem, a dávat pozor, abys někoho nepřejel. Naše průvodkyně se snažila domluvit policajtovi, který v místě začátku stávby dohlížel na to, aby se po zrekonstruovaném úseku nejezdilo v protisměru. Marně. A tak i my musíme při návratu do hlavního města kličkovat mezi dělníky. I dálnice se tady zřejmě staví jako Akce Z.
Poslední dálnicí, kterou jsme si kompletně projeli, i s odbočkou na letiště, byla ta na severovýchod od Pchjongjangu. Vede kolem komplexu pro obohacování uranu v Jongbjonu, což nám samozřejmě neřekli, zjistili jsme to až na Google Maps po návratu. Stejně jako všechny dálnice je stavěná tak, aby nevedla příliš osídleným územím, nebo je od okolí oddělená velkými lány polí nebo alespoň pruhem lesa, což zde není, tak jako třeba v Německu, kvůli hluku, ale proto, aby projíždějící turista viděl spíš méně než více. Dálnice je nejužší, tak 7 metrů v jednom směru, a v celkem otřesném stavu, asi nejhorším za celou cestu (když pominu výše popsaný rozestavěný úsek), cestovní rychlost kvůli výmolům, hrbolům, příčným nerovnostem, podélným nerovnostem a vůbec všem možným a nemožným překážkám často klesá na šedesát, maximálně jsme se dostali někam k osmdesátce (naštěstí nám sebrali na letišti jenom jednoúčelovou GPSku, a fakt, že máme všichni GPS v mobilech, jim jaksi nedochází. Tato dálnice, stejně jako ta do Nampa, nemá vůbec žádná odpočívadla nebo parkoviště, když musíte, tak musíte, zastaví se na cestě a je to jako v Afghánistánu, muži vpravo, ženy vlevo... Podobné zastávky nám poskytovaly prostor pro focení prázdných cest a možnost nakouknout za lesík u cesty na nuzné příbytky na druhé straně pole či údolí.
Dálnice mají povrch čtvrté cenové, a pokud by se na nich rok jezdilo běžným provozem, rozpadnou se. Mosty vypadají špatně už teď, jediné poměrně kvalitně vystavěné stavby jsou tunely. Je jich celkem hodně, směrem do hor na severovýchod i na Kesong, obvykle mají oddělené tubusy a nad vjezdem vždy nějaký krátký nápis. Asi název, ale pravděpodobně, stejně jako v případě metra, to budou krátká a úderná hesla jako "Nadprodukce" nebo "Připravenost". Možná se ptáte, jak to vypadá s benzínkama. Nevypadá. Na dálnicích žádné nejsou, jsou jenom ve městech, a nikdy ne jen tak u cesty, vždy v nějakém uzavřeném areálu, takže jsme ani nezjistili, kolik tady stojí benzín. Ptali jsme se, dostali jsme nějakou neurčitou odpověď, ale pravda a to, co nám říkají, mají k sobě blízko asi jako Severní Korea ekonomicky k té Jižní.
Fotografie: Aleš Gill, Stanislav Solánský