Moc často se zřejmě nestává, aby před pětihvězdičkovým hotelem zastavilo nejlevnější auto z půjčovny, a z něho vystoupili dva upocení chlapíci s bágly a mokrým ručníkem na zadním okně. Jednou v Dubaji se stalo.
Stavět asfaltku na poušti má svá úskalí.Aleš Gill
Nasbíraly se nějaké míle u ČSA a přišel od nich email s akcí do Abú Dhabí. Doplatek k mílím tisícovka, super, uděláme si týden v písku a to pokud možno co nejlevněji. Jeli jsme dva, takže nejlevnější dostupný dvojlůžkový pokoj, nejmenší a nejlevnější auto, benzín za osm korun litr. Představa Emirátů nebo Dubaje jako luxusní destinace pro bohaté se zhroutila – nebýt víz, celá sranda by vyšla levněji než týdenní výlet na Ukrajinu.
Zbývalo jen najít levné ubytování. Náhoda tomu chtěla, že v den, kdy jsem chtěl hotely rezervovat, jsem dostal tip na akci nějaké německé cestovky, která nabízela v podstatě tři noci v pětihvězdičkovém hotelu v centru Dubaje za cenu jedné. Cca tři tisíce za dvojlůžkový pokoj na tři noci. Noc v pětihvězdičkovém hotelu mě tak vyšla stejně, jako před lety noc na kusu molitanu v noclehárně u nádraží v makedonském Skopje.
Po osmi stech kilometrech jízdy pouští, nádhernými dunami, oázami, cestami a městy na hranicích se Saúdskou Arábií a následně Ománem, po dálnici, kolem které jsou vysázeny v délce stovek kilometrů aleje a ke každému stromu je dovedena hadice s vodou, před sebou vidíme špičku nejvyšší budovy světa - Burj Chalífa. Podle navigace nám cesta k hotelu hustým městským provozem bude trvat ještě čtyřicet minut.
Přijíždíme k hotelu, pikolík, který čeká, až přijede Mercedes, Lambo nebo něco podobného, je dost nesvůj. Vystupujeme a před hotelem balíme svých pár švestek do dvou báglů. Dávám pikolíkovi klíčky, ať to jako jede zaparkovat. Takhle nám parkovali auto poprvé včera v Abú Dhabí, tam to byla ale tříhvězda a úplně jiná liga. Chlapec neví, co má dělat. Kouká na kolegu, který otevírá hostům dveře, ale ten taky nechápe.
Recepční kouká nevěřícně. Asi jste si spletli dveře, pánové - neříká to nahlas, ale jako by se stalo. Házíme bágly na zem a vytahujeme voucher od německé cestovky. Chvilku ho studuje, pak letmým pohledem dává signál pikolíkovi, který čeká u dveří s klíčky, že to opravdu myslíme vážně a opravdu budeme v hotelu bydlet. Navíc celé tři dny. Auto odjíždí, a my se dozvídáme o vybavení hotelu, které nám bude po dobu pobytu k dispozici. Parkoviště je v ceně, snídaně samozřejmě taky v ceně. Jakýmsi hnutím osudu nemáme obyčejný pokoj, jakých jsou plná spodní patra, ale máme Executive Room, kterým je vyhrazeno patro nejvyšší. Nad námi už je jenom střecha s bazénem a wellness komplexem, který je nám samozřejmě taky kdykoliv k dispozici.
Bazén na střeše je výborný, jsme tady večer prakticky sami, máme výhled na město, chodíme do sauny, do páry. Dubaj má ze střechy hotelu své kouzlo. Snídaně není o nic méně pompézní než hotel samotný. Stoly se prohýbají pod nejrůznějšími druhy sýrů, zeleniny, snad jen s masem to není úplně růžové - vepřové chybí, a hovězí slanina prostě... prostě hovězí slanina není slanina.
Přestože oba bydlíme v nejluxusnějším hotelu v životě, dál se držíme nízkonákladového konceptu naší cesty. Pereme, vaříme si na pokoji z dovezených polotovarů (úplně původní plán byl kempovat), a tak nemáme zájem, aby nám pokojská dělala ve věcech zmatek. Dáváme tedy signál "nerušit", nikoliv klasicky visačkou na kliku, ale tlačítkem vedle postele, kdykoliv pokoj opouštíme. Po návratu z města máme pode dveřmi podstrčený vzkaz, že se nepovedlo pokoj uklidit a že máme kontaktovat recepci a domluvit úklid na čase, kdy nám bude vyhovovat.
Další den ráno zase vzkaz. Zase končí v koši, jsme tady na tři noci a opravdu si vystačíme s županem a asi čtyřmi ručníky, které máme (každý) k dispozici. Opět vyrážíme do města, přecejenom musíme pustit trochu chlup, protože máme dva základní cíle. Vidět "panelák", tj. Burj Chalífa, kam stojí vstup cca 700 Kč, což je dost, ale za ten výhled to stojí. Fontána u jeho paty je ale ještě zajímavější, a zadarmo. Druhým cílem byla sjezdovka uprostřed pouště. Naše obchodní centra lákají na dětské koutky, vláčky, restaurace a kavárny. Dubajská obchodní centra na kluziště, vodopády, akvária. Vrcholem je pak čtyřsetmetrová sjezdovka. Přijdete, zaplatíte asi tisícovku, nafasujete kombinézu, značkové lyže nebo snowboard a boty, jediné, co potřebujete své, jsou rukavice a čepice, které si - buď značkové, drahé a kvalitní, nebo levné jako suvenýr - můžete koupit v přilehlém obchůdku. Nakonec dostanete dvouhodinovou permici na lanovku, a můžete se prohánět mezi umělými stromy, dělat triky na překážkách, a nebo, pokud jste návštěvník z Pákistánu a nikdy jste neviděli sníh, můžete třeba jezdit dokola na lanovce, nahoru, dolů, zase nahoru...
Po návratu na hotel bylo jasno - pokojské to už nevydržely, uklidily navzdory signálu "nerušit", a buď plánovaně, nebo jako omluvu, jsme měli na stole mísu s ovocem. No co se dá dělat, přece to tam nenecháme - hroznové víno, bazén, s hotelem se budeme těžce loučit, ale nedá se nic dělat.
Pikolíkovi, který nám přivezl levné, bílé a do hotelu se naprosto nehodící autíčko, dávám přiměřené dýško, aby se třeba k příštím hostům choval méně přezíravě, a vyrážíme dál, přes poušť, do ománských enkláv. Ale o tom možná zase někdy příště.
