Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Obhajoba rychlocestovatelů

26. 11. 2013 20:11:26
V řadě článků napříč různými časopisy o cestování, i na cestovatelských webech a v různých komentářích, se setkávám s převažujícím názorem: kdo nejede do země X na minimálně Y týdnů nebo dokonce měsíců, nemůže danou zemi, její kulturu, zvyky, obyvatele, v ideálním případě mix místních etnických skupin, nejen poznat, ale ani nahlédnout pod její pokličku. Nepamatuji si, kdo byl autorem či snad autorkou, nevím už jistě, kdo ho otiskl, ale asi před půl rokem jsem z jednoho, jinak poměrně zajímavého článku, cítil neskrývanou averzi vůči rychlocestovatelům, dokonce jsem tam onen výraz "rychlocestovatel" pochytil a od té doby mi utkvěl v hlavě a často o něm přemýšlím. Navíc pořád nemůžu zapomenout na indického podnikatele, se kterým jsem před pár lety diskutoval ve vlaku z Agry do Váránasí. Ptal se nás, na jak dlouho v Indii jsme. Po pravdě jsme odpověděli, že tři týdny. "Abyste Indii poznali, museli byste tady být minimálně tři měsíce", odpověděl. To jsem ještě netušil, že třítýdenní Indie bude na dlouho mou nejdelší cestou. Ano, pochopili jste, jsem rychlocestovatel.
Moje první rychocestovatelská partaMoje první rychocestovatelská parta

A vím, že nejsem sám. V následujících několika odstavcích bych chtěl objasnit důvody, které nás, rychlocestovatele, k „rychlocestování“ vedou. Nemyslím si, že by se někdo stal rychlocestovatelem prvoplánově. Za studentských časů, kdy měl člověk dva měsíce prázdnin, a často i více, byl život poměrně jednoduchý. Bylo snadné vzít auto starší než jeho posádka a vyrazit na Ukrajinu, bez nutnosti vědět, kdy se vrátím, bez starostí, bez rodin, bez hypoték a bez šéfa, který očekává, že v pondělí v devět ráno budeme sedět za svým počítačem.

Mám velký obdiv k cestovatelům, kteří dokáží hodit svůj český či slovenský život na dlouhé týdny a měsíce za hlavu, zariskovat, a vyrazit na cestu a splnit si tak sen. Mými velkými vzory a motory jsou zejména blázni, blázni v nejlepším slova smyslu, kteří dají dohromady peníze, seženou pár sponzorů, zadluží se, kde se dá, koupí nebo opraví staré auto a vyrazí s ním do světa. Přesně tak, jak to udělali Michal Vičar a Martin Beťko, mí vrstevníci, kteří věří, že sny jsou k tomu, aby se snily, ale některé z nich, ty, které se opakují a vracejí, je třeba uskutečnit. A tak sehnali staré embéčko, pár sponzorů, a vyrazili na cestu kolem světa. Možná ještě větší blázni jsou však Michal Dlask s Ondrou Novákem, kteří se vydali na půlroční bitvu (a v jednom případě spíše válku) s byrokracií, a namířili si to netradičně po západním pobřeží Afriky do Kapského města ve vozidle podobně obskurním – ve Škodě Octavii, narozené za hřmotu přijíždějících tanků spřátelených armád. Jejich internetový deník (www.dlavak.cz) jsem hltal pravidelně po celý půlrok, a uznávám, že na jejich místě bych zamával v Kinshase bílým praporem a uletěl domů. Oni se nevzdali, zvítězili, přesto se o nich poměrně málo ví. Nejznámější současný český "pozemní" cestovatel a zastánce velkých cest malými (a starými) auty, Dan Přibáň, udělal pro hodně lidí, kteří by se rádi na podobnou cestu vydali, velký kus práce. Jak sám píše a vypráví, neobjevil blbouna nejapného, ani nepřekreslil mapy – na to je už v době GPS zřejmě pozdě. Dodal ale lidem odvahu, sílu věřit si, a nebát se zorganizovat větší či menší výpravy a splnit si sen. Inspiruje ale i menší výpravy, často i mě. Víc si věřím, víc věřím autům. Když mohl Přibáň projet Trabantem kazašským bezcestím, my projedeme Hyundaiem i10 obávanou horskou silnicí R307 bez značení, asfaltu a civilizace pohořím Atlas v Maroku. Když se v Koločavské hospodě místní dušovali, že cesta do Chustu je v takovém stavu, že s autem bez 4x4, natož s malým Golfem, nemůžeme projet, pochyboval jsem. Ale pak se někdo z výpravy zeptal: "Zastavilo by to Dana Přibáně"? Projeli jsme!Atlas versus Hyundai i10

A i přesto, že výpravy výše jmenovaných trvaly dlouhé měsíce, mnozí jejich cestování odsuzují, říkají: „Vždyť oni pořád jenom někam jedou, nestihnou si místa, kterými projíždí, pořádně prohlédnout, nasát atmosféru ani poznat domorodce.“ Jenže i cesta může být cíl, a tak se další a další blázni vydávají na motorkách po cestě kostí do Magadanu, a na podobně šílené výpravy.

Sám bych se do podobné několikaměsíční expedice pustil hrozně rád. Mým snem je koupit auto, z motorek mám respekt, nemuselo by být ani třicet let staré, a projet s ním Asii nebo Afriku. Nemám ale odvahu. Nikoliv ale odvahu vyrazit do míst, kam se nejezdí – byl jsem v Afghánistánu, v Iráku, v internetových diskusích jsem obhajoval holky unesené v Pákistánu proti hloupým xenofobním novinářům i čtenářům, házejícím všechny araby a muslimy do jednoho pytle, a čmárajícím na glóbus pásy zla od Casablanky po Karáčí. Kdo se někdy cítil u Arabů hostem, tomu netřeba nic vysvětlovat. Kdo má zkušenosti maximálně z Hurgady, toho nemá smysl přesvědčovat. Ale to jsem odbočil. Mám odvahu vyrazit do míst, kam se nejezdí. Nemám ale odvahu hodit za hlavu práci, hypotéku, rodinu, přátele, a jen tak se sbalit a vyrazit. Není pro mne jednoduché se odpoutat na delší dobu od zázemí, kam se z cest rád vracím. Ano, kdyby přišla nabídka jet na expedici na půl roku, téměř kamkoliv, s minimálními náklady a štědrými sponzory za zády, jel bych. Věděl bych, že mě to finančně nezruinuje, byt bych mohl pronajmout a práci bych si po návratu našel. Nicméně vím, že telefon z automobilky s nabídkou utvořit tým, vzít jejich auto, a jet ho nafotit a natočit jak je skvělé do Afriky, mi zítra nezazvoní. A zadlužit se neumím - hypotéka mi bohatě stačí, víc bych už přes srdce nepřenesl. Navíc investice do cestování je obvykle finančně nenávratná. Takže snad jednou, v důchodu...

Do té doby nezbývá, než si své cestovatelské sny plnit po kouscích. Lidé limitovaní pěti, nedej bože čtyřmi, týdny dovolené, mají poměrně snadnou volbu - vyjet na pár týdnů do vysněné destinace, a pak celý rok vyzobávat prodloužené víkendy, snažit se, je-li to možné, hromadit přesčasy, a vyrazit alespoň několikrát za rok na kratší rychlocestu. Další motivací je, v pokročilejším věku, dohnat období, kdy se cestovat dalo jen s obtížemi a do několika málo destinaci, kam vedla cesta prošlapaná a házeli vám pod nohy co možná nejkratší klacky, případně dobu, kdy se nedalo vyjet kvůli malým dětem. Rodina je pak dalším motivem, který lidem brání, zcela logicky, vydat se na delší cestu, a ani dětem nemusí být dva nebo pět. Svou zákonem stanovenou dovolenou pak dělí mezi své koníčky, tudíž cestování, a cesty s normálně (majoritně) smýšlející rodinou, která přeci jenom před výletem do Lýbie považuje za rozumnější protilehlé břehy Středozemního moře. Na celoroční cestování pak zbudou třeba dva týdny.

Po stopách Top Gearu v Iráku

Aby se člověk, zejména člověk s omezeným rozpočtem, mohl "stát" rychlocestovatelem, musí splňovat dva základní požadavky. Tím prvním je rozhodnost a flexibilita. Ideální je parta lidí s podobnou úchylkou, prověřená na předchozích cestách. Pak stačí vzít telefon, a volat "Romane, mám nabídku za čtyři tisíce na víkend do Japonska". Rozhodný člověk řekne rovnou, že do toho jde, a pak se ptá na termín, případně se nejdřív zeptá na termín a za deset minut volá zpět s jednoznačnou odpovědí. Kdo to nedokáže, s tím je většinou těžké pořízení. Druhá podmínka trochu souvisí s příkladem o víkendu v Japonsku, který jsem uvedl – ochota cestovat pro cestu. Kdo bytostně nesnáší letadla, recyklovaný vzduch na letištích, příbory, a často i jídlo z plastu, to vše ve výšce dva kilometry nad špičkou Everestu, tomu se pro víkendové rychlocestování značně omezuje akční rádius. Rychlocestovat lze i po zemi, sám jsem to v posledních letech několikrát vyzkoušel - víkendové výlety do Alp, na Zakarpatí nebo prodloužený víkend k Černému moři. Mnoho lidí bere vícehodinový pobyt v autě jako tryznu - my jsme se vrátili spokojení. Jsme vůbec normální? Nejsme, jsme rychlocestovatelé a nás to tak baví. Sbíráme první dojmy, a ty jsou obvykle nejsilnější.

Cestování je droga. Jet jednou ročně na měsíční expedici a pak zbytek roku čekat na další, to mi přijde, jako kdyby si kuřák mohl za rok koupit neomezené množství cigaret, ale kouřit by je směl jenom v dubnu. Pak na rok utrum. Často se mě lidi ptají: "Jaká je tvoje vysněná destinace, kam by ses chtěl podívat?" Mám na to dvě odpovědi, které v rámci možností střídám. "Kamkoliv, kam lidi nejezdí, kde turista není pokladničkou, ale hostem. Ideálně, aby tam nebylo přelidněno jako na Jávě." Druhá odpověď je jednodušší: "Kamkoliv, ideálně kamkoliv, kde jsem ještě nebyl". A právě o tom je rychlocestování – využít dne, vidět co nejvíc, spát co nejmíň, vstávat se svítáním a pořádně se najíst až po soumraku. Kdo se mnou někdy cestoval, ví, že to myslím doslova. Zajímavých míst na planetě je příliš mnoho, a lidský život je příliš krátký na to, abych v každé zemi mohl strávit měsíc. Asi budu muset napsat do Lonely Planet, že bych potřeboval knihu na míru: Lonely Planet: Planet Earth.Cestování občas přivede člověka na rozcestí

Jeden příklad za všechny: Voda ve Vltavě za oknem povážlivě stoupá, drtivá většina kolegů byla informována, že dnes do práce nemají chodit. Ve firmě nás jen hrstka drží vztyčenou zástavu a promazává kola byznysu, jinak ale moc práce není. Před obědem se mě jeden kolega z cestovatelského fóra ptá, jestli bych s ním nejel na čtyři dny do Burkiny Faso. Letenka osm tisíc, z Prahy, za rok v květnu. Vrtá mi to hlavou. V Africe jsem ještě nebyl, Maroko nepočítám, to je, jak jsem psal výše, arabský pás. Volám několika prověřeným cestovatelům, nejužšímu okruhu, o kterém vím, že je pro každou špatnost. Až na jednu výjimku v Africe (vyjma Egypta a podobných plážových destinací) nikdo nebyl, a tak netrvá dlouho, abych pro podobnou cestu, bez hlubších znalostí vízové povinnosti, nutných očkování, místní infrastruktury, přírodních či kulturních pamětihodností, nadchl šestici dalších lidí. Bylo to o štěstí. Člověk, který se nakonec rozhodl, že nepojede, odpálil rozbušku, a díky povodním byl čas rychle jednat. Podobné je to skoro vždycky, víkendový výlet do Japonska byl zosnován cestou z hospody v průběhu noci.

Ano, býváme často označováni za lovce států, zářezů na pažbě, statistik, letadel, linek, letišť a všeho možného. Uznávám, že to tak může vypadat, celé je to ale spíše o preferencích. Projet za týden Izrael? Je to málo? Co takhle za ten týden stihnout vymáčknout z Izraele to nejlepší a stihnout navštívit i Jordánsko? Je to moc? Čas jsou peníze a tahle planeta toho má přeci tolik co nabídnout. Chápu lidi, kteří preferují hory, jezdí jednou ročně do Himalájí a párkrát v zimě do Alp. Chápu lidi, kteří si zamilovali Polynésii či Kanadu. Jenže já jsem rád všude. Všude dobře, tak co doma. Když přijdu z práce a pustím si zprávy, chci si udělat vlastní názor. Afghánistán, Sýrie, tsunami v Japonsku, komunistický kryptokapitalismus v Číně... chci to vidět z blízka. Ikdyž jen na pár dní, na týden, na dva.

Kolegové v práci a známí se mě často ptají: „Vyplatí se ti jet do Afriky na čtyřdenní výlet? Stojí ti to za to?“ Nevyplatí. Ale ano, stojí mi to za to. Pojedu. Pojedu, protože je to Afrika a tam jsem ještě nebyl.

Autor: Aleš Gill | úterý 26.11.2013 20:11 | karma článku: 22.70 | přečteno: 2467x

Další články blogera

Aleš Gill

Nigel Farage na Náměstí Míru

Už dlouho mě nikdo a nic nedonutilo podniknout cestu po nejdelším českém eskalátoru. Až včera. Pro jedny hrdina, pro druhé zrádce, Nigel Farage.

22.9.2017 v 8:02 | Karma článku: 13.01 | Přečteno: 1139 | Diskuse

Aleš Gill

Úplné zatmění Slunce na vlastní oči

Už si dokážu představit, co pro naše předky, před stovkami a tisíci lety, muselo zatmění Slunce znamenat. Strach, překvapení, kouzlo. Mezi zatměními může uplynout mnoho generací. A já rozhodně na sedmý říjen 2135 čekat nechci.

13.9.2017 v 8:08 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 194 | Diskuse

Aleš Gill

Můj Londýn

Je to už jedenáct let co jsem ho navštívil poprvé, a pak ještě mockrát. Londýn, metropoli evropského bankovnictví, největší město EU, pravděpodobně nejvíce kosmopolitní město EU. Nic z toho již nemusí za pár let platit...

30.8.2017 v 8:11 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 838 | Diskuse

Aleš Gill

Kišiněv - metropole na okraji zájmu turistů

Asi neexistuje evropské hlavní město, nad kterým by turisti ohrnovali pomyslný nos více, než nad Kišiněvem. Snad možná Podgorica. Je to daleko, nic moc tam nelítá, nic moc tam není, nikdo tam nejezdí. Tak proč já? Právě proto.

10.8.2017 v 8:02 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 646 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Bajnar

Zápisky z cesty po Řecku I.

Zemi, kterou jsem si letos vybral, jako cíl dovolené se stalo Řecko, které je považováno za kolébku naší evropské civilizace.

23.9.2017 v 14:44 | Karma článku: 11.79 | Přečteno: 277 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Loučení. S létem

Mám takový zvyk, že poslední den u moře nejdu do vody. Ani do bazénu. Loučím se s destinací výhradně na suchu. Poslední foto – a pak už jen vzpomínání.

23.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.80 | Přečteno: 191 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 13:Ruské centrum buddhismu: IVOLGINSKÝ DACAN (Chambyn Sume)

Na čas opouštíme Bajkal a téměř 300 km přes Ulan-Ude směřujeme do největšího a nejvýznamnějšího buddhistického komplexu na Sibiři a v Rusku vůbec s krásnými barevnými zlacenými budovami ve stylu tibetských buddhistických klášterů

23.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 118 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 12: Do ZABAJKALSKÉHO národního parku a k termálním pramenům

Ptačí ráj, termální prameny, "zrychtovaní" přátelští rybáři nabízející nám nachytané omuly, přírodní rezervace, již zakládal Čech, a v níž šlo hlavně zachránit vzácné soboly, když kdysi jejich kůžemi Carské Rusko platilo i Evropě.

22.9.2017 v 7:11 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 143 | Diskuse

Jaroslav Kašíkjaroslav

Kudy, kam?

Nejenom psaním živ je člověk, ale i prací na zahrádce a k tomu je jarní a letní období přímo ideální. A není od věci připravit i povyražení, za které cesty do Norska považuji.

22.9.2017 v 5:41 | Karma článku: 3.63 | Přečteno: 122 | Diskuse
Počet článků 97 Celková karma 14.97 Průměrná čtenost 1302

Jsem rychlocestovatel. Kladu důraz na první dojmy. Ujel jsem 1700 kilometrů v Sýrii za necelé 3 dny a mám pocit, že jsem viděl vše podstatné. Jel jsem na otočku do Japonska - když říkám na otočku, myslím tím na oběd. Mám rád dopravu, dopravní prostředky, letiště, letadla, vlaky, lodě, a hlavně auta. Jsem jedním z prvních Čechů, který si půjčil auto (bez ozbrojeného doprovodu) v Iráku. Na týden jsem dal do zástavy pas bossovi místní maf..., prostě jakémusi kápovi na Jávě, jenom abych ji mohl projet autem. Mým dlouholetým snem byla Severní Korea, což se mi v roce 2015 splnilo. Ve zkratce: Mé okolí si občas myslí, že jsem blázen. V posledních letech mi učaroval volant. Účastnil jsem se rally Budapešť-Bamako, s projel všechny státy USA, a na otočku vyrazil na Nordkapp.

Cestuji pokud možno nalehko, a pokud možno co nejlevněji. Nevyhýbám se stanu (ale nerad ho tahám na zádech), pokud si to situace žádá, nepohrdnu (pokud najdu voucher na 90% slevu) ani pětihvězdičkovým hotelem.

Opuštěná místa, místa, kam se nejezdí, to je moje. Černobyl, KLDR, Afghánistán, Mali...

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.